Před pátou jsem na nohou. Včera jsem u Pertolic opustil značku a teď pokračuji po cyklostezce k nejsevernějšímu bodu tohoto výběžku, městečku Habartice. No ono je to spíše předměstí přiléhající k polskému Zawidówu. Stezka vede mezi řepkovými poli, co chvíli vyruším nějakou srnu, jejíž hlava se v úprku vynořuje a zanořuje ve žlutém moři.
Připomíná to dovádění delfínů. Narazím na rozcestník ukazující vzdálenost různých světových měst. Nebýt pandemie, koukal bych teď na ukazatel směr New York s kilometráží o řád nižší…
Po šesté dojdu po silnici k improvizované pohraniční budce a změním směr na jihozápad. To už se zase chytám zelené turistické značky.
Dost toho musím odšlapat na silničním asfaltu, který se občas změní v polní cestu, většinou také asfaltovou, nebo tvořenou betonovými panely. Jen občas zmizí mezi stromy a změní se v cestu lesní. Procházím kolem několika jezírek a tůní a u jednoho z nich snídám. Nezvykle pozdě, v osm hodin. Dlouho jsem nemohl najít vodu, k doplnění zásob, ale jsem jen rozmazlený. V Novém Mexiku bych bral všechnu tu stojatou vodu s nadšením.
Nakonec jedu nadoraz s tím, co jsem měl v láhvi a dobírám až z čistě vypadajícího Bukovského potoka v lese za hraniční vsí Višňová / Wigancice Zytawskie. Taky tam potkám lesáka, který na velký návěs nakládá jeřábem klády. Vydržím ho sledovat několik minut. Fascinuje mě, jak to dělá rychle a obratně. Jako by vlastní rukou rovnal sirky.
Před Frýdlantem si na pár kilometrech na chvíli užiji pěkně lesní cesty, je to ale taky poslední souvislý úsek na dnešní den. Město samé šmrncnu jen po okraji, na to abych se stavoval v centru na oběd je ještě brzy. A za ním zase asfalt a beton. Sluníčko začíná celkem pálit, teplota stoupá až na 26°C. Trochu se obávám, kde najdu stín k polední siestě. Zachrání mě až hřbitov na kraji obce Dětřichov. Ne že bych si šel vařit oběd mezi hroby, ale před ním je pár stromů a lavička, kde nacházím své odpočinutí, zatím ještě ne věčné.
Ve vsi pak vidím zrekonstruovaný fragment bývalé úzkokolejné trati, která dříve spojovala Frýdlant a Heřmanice.
Já si jdu při průchodu Heřmanic koupit nanuka a paní prodavačka hned prohlásí: „Vy jdete pěšky po hranici kolem republiky!“ Když na ni překvapeně koukám dodá: „Tady s batohem nikdo jiný nechodí.“ Věděl jsem, že nepodnikám nic originálního, ale že je to až takhle populární kratochvíle…
Už mě ten asfalt začíná trochu zmáhat. Pod Lysým vrchem osazeným větrnými elektrárnami opouštím značku, která dál víceméně kopíruje hraniční čáru a zámířím zpátky směrem k červené hřebenovce E3. Z dálky mne zdraví Ještědský vysílač.
Do Chrastavy docházím už docela ucaprtán, poslední kilometry mne k chůzi po silnici motivuje představa večeře na nějaké místní zahrádce.
Žel jsou všechny obsazené a tak si alespoň kupuji kebab a usedám s ním u kašny na náměstí.
Cestou z města jsem svědkem toho, jak to na křižovatce položí motorkář. Vypadá to nepěkně, sbíhají se lidé, zastavuje doprava, ale chlapík se hned zvedá a pokračuje v jízdě.
Za městem se vděčně nořím do lesa, a chvíli po osmé si ve svahu věším hamaku. Zítra mě čeká zábavnější úsek. Ještě si filtruji vodu na noc a ráno (po večeři už jsem). Ta nová varianta filtru Sawyer Micro (pozor, neplést s nepovedeným modelem Mini) mi zatím děla radost.
Nepozoruji, že by měl menší průtok než model standardní velikosti (prý má). Ale zatím jsem mu dával jen relativně čistou vodu, tak s frenetickým nadšením ještě chvíli počkám.
Večerní rituály jsou dnes bez nutnosti vařit večeři rychlé, jen si ještě kontrolují předpověď počasí. Dnes v noci opět můžu spát bez plachty nad hlavou, ale vypadá to, že v sobotu pěkně zmoknu. Chvíli ještě laboruji s upevněním underquiltu, aby mi dobře doléhal na záda a nepodfukovalo pod ním a než se setmí, už spím hlubokým spánkem.
47 km (celkem 130 km)