Přispím si (7:30), dělám si kafe a snídani, trochu pokonverzuji s otcem od rodiny, se kterou tu sdílím střechu. Jdu si ještě projít město. No hlavně přístav, pořád mám ještě slabost pro lodě všeho druhu.
A pak na vlakové nádraží. Pokladna je zavřená, stahuji si aplikaci dopravní společnosti SNCF, zkouším koupit jízdenku přes ní. Sice hovoří anglicky, ale bez francouzského telefonního čísla to nejde. Vlak mi jede v 9:50, ale za 25 minut jízdy se pana konduktéra nedočkám, takže mne francouzské dráhy svezly gratis.
V Perpignanu nejprve vyhledám hostel (Auberge de la Jeunesse – jako bych já byl nějaký mladík…) a domluvím si u nich nocleh. Schovám si tam batoh a vyrazím na obchůzku městem. Většinou města po trailu špatně snáším, je tam moc hluk, moc lidí a celkový mumraj mi po dnech samoty nedělá dobře. Tohle město je ale dost jiný.
Je malé, minimum turistů, úzké a křivolaké uličky, ve kterých jsem často sám. Vlastně mě hodně baví. A tak se jen courám, občas zajdu do kostela, občas do kavárny, dám si oběd, dám si kopec zmrzliny, posedním na lavičce v parku pod palmami a průběžně začínám řešit pracovní věci. Kdyby byl takovýhle přechod z trailu do civilizace pokaždé…
Na pátou se vracím do hostelu. Je to prý jedno z nejstarších zařízení tohoto typu ve Francii vůbec, dokonce je zachováno dřív tradiční rozdělení pokojů do mužského a ženského křídla.
Jinak je kompletně zrenovovaný a dýchá z toho rodinná atmosféra. Když se ptám chlapíka, který to tu provozuje, ať mi doporučí nějakou místní prádelnu, povídá: kam bys chodil, já Ti to vyperu. Jak slíbil, tak udělal. S úsměvem vzpomenu na svou včerejší paní domácí…
Proskočím sprchou a jdu si připravit si večeři z věcí nakoupených ve městě (olivy, sýry, šunka, bageta). A pak čtyři hodiny sedím na zahradě a kecám s Keithem (40, Velká Británie), který si tu dal týden na horách.
Zranil si kotník, tak si ho teď leduje a vzal si ode mne hrst ibuprofenů. Zítra přijede jeho děvče, tak je ještě čeká týden poflakování se po pobřeží. Na chvíli se k nám přidají dvě devatenáctiletý holčiny že Švýcarska, které sem přijely z domova na kolech. Jak už jsem tu jednou psal, na hostelech člověk potká tisíckrát víc zajímavých lidí, než v anonymních hotelech.
V deset si přejeme dobrou noc a mizíme do peří. Oprava: vzhledem k místním nočním teplotám pouze pod tenké prostěradlo.
Ahoj Jakube, ve Francii se na nadrazich kupuji listky z automatu, vypada to jako bankomat, platba kartou, potom ten listek jeste musis cvaknout (kompostovat) u vchodu, je to podobne vypadajici krabicka se stejnou funkci jako je v Prazskem metru na cvakani listku. Pruvodci chodivaji, ale listky je vetsinou nezajimaji, kvuli listkum obcas chodi revizor.