Vstávám dřív než ostatní, protože narozdíl od nich nečekám na místní snídani. Jednak mi u ní narozdíl od večeře nepřijde poměr cena / výkon odpovídající, ale hlavně chci vyrazit o hodinu dřív, než kdybych na ní čekal. Venku je značně větrno (5 Bf), vůbec se mi tam nechce. Když si snažím v závětří za chalupou uvařit svou ranní porci ovesné kaše, trvá mi dvě minuty, než se mi v tom povětří podaří zapálit vařič. Obloha je jasná, vidím hradbu mraků v údolí pod sebou.
Vyrážím v 6:30. Nejprve seběhnou 700 metrů na silnici po které po 800 metrech dojdu k lanovkám lyžařského rezortu Valter2000. Odtud začínám stoupat na hřeben.
Po jedné míli nastoupám o 230 výškových metrů pláň Pla de Coma Armada. To už mne zalije slunce a vítr klesne na 2 Bf. Dnešní hřebenová procházka začíná několika kilometry po této náhorní planině. Překvapí mne tu zpěv skřivanů.
Je pravda, že oproti předpokladu by se ti dala najít místa k přenocování, pokud by člověk toužil nocovat ve špatném počasí na takhle exponovaném místě. A já nelituji ani na chvíli, že jsem to včera zabalil tak brzy, protože ve slunci je tohle veliká paráda.
Je pravda že na jižní straně je Španělsko stále přikryté hradbou mraků, ale i tenhle pohled na své kouzlo.
Naopak pohled na sever do Francie skýtá klasické výhledy. Je to skvělý, jen je krapet nepříjemný ten studený vítr. Jsou to sice jen 2 Bf, ale jakmile si sundám bundu, okamžitě prochladám. Tak se v ní raději peču ve stále vydatněji hřejícím slunci.
To se změní až za Porteille de Rotja (2.377 m.n.m.), kdy se schovám na francouzské straně za samotný hřeben a už si můžu vykračovat jen v tričku. Stezka teď hřeben kopíruje pár metrů pod ním, občas se na něj vrátí.
Jako vždy, když absolvuji hřebenovou „nebeskou procházku“, užívám si to moc.
Dnes potkávám úplné minimum lidí, ale mezi nimi je i jedna dvojice Tripple crownerů (těch co přešli všechny tři dlouhé americké traily) – Monika (55, Nový Zéland) a Running Boots (40, Belgie).
Za sedlem Collade des Roques Blanches (2.252 m.n.m.) se trail změní v kamenitou silnici. V půl dvanácté objevím v jednom bezejmenném sedle kamenný stůl a lavice, Tak toho využiji k přípravě oběda. Za deset minut dochází Arnaud a poobědvá se mnou.
Dál jdeme společně. Stále ještě se pohybujeme po hřebeni, ale asi po hodině začneme klesat do údolí. Klesání je mírné až na jeden úsek, kdy cesta opouští silnici a bere to zkratkou napříč septentinami dolů padákem. Pak se na tu silnici zase vrátí.
Ve dvě docházíme na Refuge de Mariailles (1.710 m.n.m.), kde oficiálně dnešní etapa končí.
My si tam ale dáme jen limonádu a pokračujeme dál. Nejdřív ještě pár desítek metrů klesáme a pak začínáme pětitikilometrové stoupání, už zase úzkým trailem.
Původně jsme to chtěli zabalit u přístřešku Cabane Arago (2.123 m.n.m.), ale dvojice co už tam je nám poví, že o kus dál jsou ještě plácky vhodné pro stan a tak stoupáme ještě dva kilometry dál až do výšky 2.320 m.n.m.. Dál začíná prudký výstup na Pic du Canigou. Ten si, navzdory tomu že je teprve pět, necháme na ráno. Nějak jsem si tu navykl končit dřív, ale ono to podvečerní povalování v trávě, cachtání se v potoce a klábosení u jídla má také svoje kouzlo.
Vydržíme venku dokud slunce v osm nezmizí za kopec a pak se loučíme, protože chceme startovat v jiný čas a zítra jdeme každý jinou variantu. Ale měníme si čísla, vypadá to, že máme naplánováno být v cíli ve stejný den, takže bychom mohli dát alespoň společné závěrečné pivo.
Dnešek mě hodně bavil, cesta ubíhala příjemně, pořád bylo na co koukat, ani chvíli jsem se nenudil. Usínám ve 21:45.
29 km (celkem 677 km)
Zdravím,moc vám držím pěsti……jenom takové upozornění máte špatné datum.Předpokládám,že má být 31.července a ne 1. srpna 🙂
Děkuji za upozornění, opraveno.