Budík mne probouzí ve čtyři. Rychlá sprcha, snídaně, kontrola, že je vše správně zabalené a už běžím na autobus. Pokud nemáte šalinkartu, tak se v Seattlu kupuje jízdenka rovnou u řidiče a stojí 2,75$. Když jsem tu před dvěma dny nastoupil do autobusu poprvé, neměl jsem drobné, jen pětidolarovku. Řidič neměl nazpět, tak jen mávnul rukou, že mne sveze bez placení. V dalším autobuse se mne zeptali, jestli nemám alespoň dolar. Měl jsem a tak jsem jel za dolar. Zpočátku jsem se této benevolenci divil, ale dnes ráno jsem si všiml, že místní bezdomovci (a je jich tu dost), se ani nepokoušejí naznačit zájem o placení jízdného a řidiči je vozí zadarmo. Vzhledem k mému hiker trash zjevu si mne zřejmě zařadili do stejné kategorie. Proto ten překvapený výraz v jejich obličeji, že se vůbec pokouším platit!
Přestupuji na vlak, tentokrát už s řádnou jízdenkou.
Na letišti jsem 90 minut před odletem, což je, vzhledem k tomu, že se bezpečnostní kontrola od minule zase o trochu zpřísnila (tj. protáhla), docela natěsno. Když odbavuji batoh, odmítnou mi dát igelitový pytel na jeho zabalení. Po předchozích zkušenostech se bojím, že bez vnějšího obalu nedojede v pořadku. Až když odjede po dopravníku do třídírny, dojde mi, jaký jsem hlupák. Vždyť jsem klidně mohl použít igelitový liner (pytel na odpadky), který je uvnitř batohu! Pozdě bycha. Musím trochu nerealisticky doufat, že s ním budou zacházet šetrně.
Po kontrole spěchám na gate, cestou si ještě stihnu koupit svačinu – můj první spoj do Philadelphie je “hladový let” bez jídla na palubě. Odlétám v osm.
Chvíli si povídám se svou sousedkou Dianou (60, Rhode Island). Čte nějakou starší knížku o Appalachian Trailu, což samozřejmě nabízí konverzační téma. Vypraví mi, jak se s mužem chystají, až za rok odejdou do důchodu, pořídit camper a začít pořádně cestovat po národních parcích. Tady si lidi prostě umí důchodu užít. A to přitom nejsou žádná vyšší třída. On je pošťák a ona zdravotní sestra, kteří vychovali tři děti.
Pozoruji hory pod sebou. Tak jako vodáci zkoumají každou stružku tekoucí na ulici do kanálu a představují si, jak by (zmenšení na patřičnou úroveň) objeli pohozený vajgl, či dlažební kostku, já si zase představuji, kudy bych to tam dole šel.
A takhle z výšky také pozoruji, jak tu a tam z lesa stoupá kouř požáru.
Po pěti hodinách letu absolovuji dvouhodinový přestup a pak už usedám na přímý let do Prahy.
Letím nějakou prehistorickou 767. Sedím na nejhorším myslitelném místě, ve střední řadě na prostředním sedadle mezi dvěma rozhádanými manžely. Občas si přese mě vymění nějakou invektivu. Mou nabídku, že se s nimi rád prohodím, aby mohli sedět vedle sebe, radikálně odmítnou. Oba. To bude dlouhý. Doufám, že brzo usnu. Splní se mi to tak napůl. Tvrdě usnou. Oba.