V půl jedné mne probudí hádka ze zadních sedadel. Nějaká holka se cítí dotčená, že si k ní přisedl další cestující, agresivně pokřikuje po všech kolem. Řidič to zvládne s naprostým přehledem. Po dvojím varování ji nekompromisně vysadí. Cestování autobusovou společností Greyhound má svá specifika. Třeba Peppermint Skunka v něm okradli. Je pravda, že stav mého hiker trash oblečení sem naprosto zapadá.
Ale kanadské autobusáky miluju. Když jsem byl v lednu ve Victorii, asi po týdnu jsem ráno nestíhal svůj městský autobus do centra. Jen ho vidím, jak opouští 80 metrů vzdálenou zastávku. Nevadí, říkám si, za 10 minut jede další. Ale aniž bych na sebe jakkoli upozorňoval, pan autobusák sám od sebe zastaví u chodníku, otevře mi dveře a když nastoupím jen se směje, jak jsem se vyspal do růžova. A to mne předtím z této zastávky vezl třeba jen čtyřikrát. Nebo jindy, řidička autobusu ve kterém jsem jel, zastavila znenadání u chodníku, otevřela dveře a vykřikla: “Okamžitě přestaň civět do toho telefonu!” Pak se rozesmála, po chodníku šel evidentně její kámoš. Ale celý autobus byl, s telefony v rukách, jako opařený. Kluk naproti mě to formuloval za všechny: “Já myslel, že to křičíte na nás…” A ona na to: “A víte co? Možná jsem měla! Takže si uděláme malý sociální experiment. Všichni si schovejte své telefony, představte se svému sousedovi a zeptejte se ho, jaký měl den.” A co se stalo? Většina lidí to udělala. Kanadské autobusáky (potažmo celou Kanadu) nelze nemilovat.
Po páté přestupuji ve Vancouveru a kolem šesté procházím důkladnou hraniční kontrolou na stejném přechodu, jako před dvěma roky.
Trochu mne znervózní, když nemůžou najít záznam o mém dubnovém vstupu na území USA, ale dopadne to dobře a zůstávám i nadále legálním návštěvníkem. V půl jedenácte přijíždím do Seattlu a o necelou hodinu později už klepu na dveře Václava a Radky N. Píšu o nich vždy jako o kamarádech, ale pravdou je, že se dnes setkáváme tváří v tvář poprvé. Do teď jsme se znali jen po emailu a telefonu. O to víc si vážím toho, že mi poskytli azyl. Jak před dvěma roky, tak i dnes. Děkuju! A hned mne zvou ke stolu, celá rodina na mne čekala s obědem.
Odpoledne se vydávám do vsi. Moc se tu na první pohled nezměnilo, pořad se tu masivně staví a město rapidně roste. Jenže já nepřišel na prohlídku, z toho už jsem vyrostl, vím, že to mi po trailu nedělá dobře. Ale díky dnešnímu svátku (Labor Day) jsou v REI (ale i jinde) veliké slevy a já potřebuji doplnit část opotřebované výbavy. Minimálně nechci být úplnou ostudou v letadle, takže si mj. pořizuji patřičně reprezentační triko.
A nový boty. A vedle REI sídlí firma Feathered Friends, po jejichž péřovce Eos Down Jacket už jsem dlouho toužil. Na podzimní výlety jsem tedy vybaven.
V šest se vracím k Václavovi a Radce, přebaluju se, meju co můžu umýt, likviduji co můžu zlikvidovat. V sedm zasedáme ke společné večeři a když odpadnou děti, ještě si asi tak hodinku povídáme.
Ale i já brzy odpadám, jsem po dvacetihodinové cestě autobusem dost utahán a tak se půl deváté odeberu do říše snů.
Čupr triko ! 🙂
Mas na tom triku spatny smer:)