Vstávám v půl sedmé, dřív než kluci. Z Heleny jsem si poslal poslední bounce box do hotelu Swiftcurrent Motor Inn tady v Many Glacier, kde jsme byli včera na večeři. Jenže dodatečně jsem se v Yogi dočetl, že do Many Glacier US pošta nedoručuje, že jsem to měl poslat pomocí soukromé společnosti UPS, nebo FeDex. Kontroloval jsem si pomocí trackovacího čísla pohyb balíku a poslední zpráva byla, že balík byl úspěšně dodán na nejbližší poštu v 11 mil vzdáleném Babb. Ještě jsem si to večer jednou ověřil a dnes v sedm stojím na silnici a stopuju. Po půl hodině mi zastaví kluk s malým autem a vypadá překvapeně, když se rozhlíží po čurbesu na sedačkách. Zastavil automaticky, aniž si uvědomil, že mne nemá kam posadit. Za dalších 15 minut mám větší štěstí a v 8:10 už jsem na poště. Jenže balík tu není. Pani poštmistrině říká: “No to už bude na hotelu v Many Glacier.” “Ale tam nedoručujete!” “To ne, ale oni si tady poštu vyzvedávaj.” Hned aktivně volá na hotelovou recepci. A skutečně, balík je tam, odkud jsem právě přijel. Stopuji zpátky, vyzvedávám balík a přisedám ke klukům na snídani. Výjdeme až v deset. Ještě před tím se na rangerské stanici ujistíme, že Waterton je stále uzavřen. Oheň je prý tak veliký, že ho asi neuhasí dřív, než napadne sníh.
Jako by se s námi trail chtěl důstojně rozloučit, zase nám celý den ukazuje velkou krásu. Vlastně si nedokážu představit, že bych ho šel, jako někteří, v opačném směru, ze severu na jih. Rozumově to chápu, v letech, kdy je více sněhu a musí se startovat později se tak lze vyhnout červnovým a červencovým bouřkám v Coloradu. Ale začínat touhle parádou a končit, v porovnání se vším ostatním, fádní pouští Nového Mexika? Z jihu na sever to “dramaturgicky” funguje mnohem lépe. Krása graduje. A Glaciers jsou opravdovou perlou.
Procházíme kolem několika jezer. Je jasno, jen občas se objeví malý mrak. Ve tři začneme stoupat do našeho posledního sedla – Red Gap Pass.
V půlce stoupání obědváme. Nahoře se bažíme výhledem po okolí trochu déle, než obvykle, už žádný další nebude.
Zase nás fackuje vítr, ale není to tak dramatické, jako včera. Maximálně 5 Bf. I to je dost na to, aby se nám po sestupu mezi stromy ulevilo.
Chtěli jsme dnes jít alternativu přes ledovcový Ptarmigan Tunnel, ale momentálně tam bydlí grizzly, co nemá rád lidi a tak je tamní stezka uzavřena.
Ještě jednou si užíváme spousty malin. Dnes nemusíme spěchat a tak se vysloveně couráme.
U jezera Elizabeth Lake proběhne poslední koupačka v ledové vodě.
Uděláme si krátkou odbočku pod vodopád Dawn Mist Falls.
Vlastně toho zažíváme tolik, že z takové jednodenní procházky bych normálně žil měsíc. A já to zažíval v minulých měsících bezmála 131x za sebou.
V půl deváté docházíme ke Gable Creek camp ground, nacházíme si plácek ke spaní a jdem vařit večeři. K hranici na Chief Mountain to je šest mil.
Jíme za tmy a pak si slavnostně zapálíme doutníky, které jsme si pro tuhle chvíli přinesli. Litujeme, že kvůli zákazu si nemůžeme udělat oheň. A tak do tmy svítí jen špičky našich doutníků a my probíráme zážitky posledních pěti měsíců. Pak si ještě na chvíli zajdeme na nedalekou louku, abychom lépe viděli na hvězdnou oblohu.
…a bílých hvězd je celý oceán
přece si nepostavím pod ně stan
budu spát pod širákem jak se znám
i když už podzim přichází…
K poslednímu odpočinku se odebereme v jedenáct.
35 km (celkem 4.478 km)
Nadhera! Vidim vas zive pod tou hvezdnou oblohou… tedy vas ne, jen ty tri zapalene spicky a miliony hvezd… diky za tak krasne vypraveni…