Včera jsme se s celou velkou partou dohodli, že společně posnídáme. Sraz jsme si dali v půl osmé u kafe v pekárně, která zabírá přízemí hostelu. Celé to tu provozuje sympatická parta mladých Litevců. Nemůžu dospat. Může za to neklid z blížícího se konce a taky, že jsem si skoro odvykl spát pod střechou. Ale v půl osmé sedím u kafe sám. Pak se přidá Da Bear a Peppermint Skunk, nakonec i Robin se Super Hipem. Čili jen ti, kteří ještě pokračují na sever. Zbytek se začne trousit až po hodině. Jenže si dávají vyprat prádlo, musí si zařídit to či ono… Ve čtvrt na deset je jasný, že se nikdo na snídani nechystá. Místo toho probíhá velké loučení. Už žádné “uvidíme se na trailu”, “potkáme se v dalším městě”. Většina mizí domů. Existuje jistá naděje, že do sebe narazíme na jiné cestě. Tady se mi to s mnoha lidmi z PCT povedlo. Ale už to bude jiný. Je to stejně intenzivní loučení, jako na konci letních táborů v jedenácti letech. Na PCT jsem toho byl, díky tomu, že jsem šel sám, ušetřen.
Nakonec jde na snídani do místní lodge jen naše tříčlenná partička. Je to All you can eat buffet, důstojná poslední městská snídaně pro thru hikery. V jednu chvíli hraje z radia Denverova Country Road a my se automaticky skřehotavými hlásky přidáme. Úplně jsme zapomněli, že jsme mezi lidmi. Resocializace nebude jednoduchá. V lodgi potkáme Fiftyho, také skončil včera, možná se před mým odletem do Evropy ještě potkáme v Seattlu.
Dnes si taky bereme poslední zero. Bylo by rozumější, s ohledem na požáry, co nejrychleji pokračovat. Ale Da Bear má na poště balík a ta je dnes zavřená. A my už jsme se rozhodli dojít spolu.
Ukazuje se to jako dobré rozhodnutí. Celé odpoledne sedíme na hostelu a povídáme si se Sárou, Down Timem a Naturelem. Když už se nám se Sárou pro rozdílné tempo a přístup k trailu nepodařilo projít ho celý jako parťáci dohromady, alespoň ho můžeme takto spolu symbolicky zakončit.
V podvečer zaskočíme do vsi dokoupit jídlo na poslednich pět dní a na večeři, kterou pro nás Peppermint Skunk uvaří.
Sarah už sedí ve vlaku, Steel se ženou a Jack Rabbit s kámošem jsou někde na půl cesty k domovu v autě, Robin se Super Hipem šlapou a my se zbytkem a s ostatním osazenstvem hostelu pokračujem v krafání.
Vzpomínáme na všechny, které jsme potkali. Na místa, která nás nejvíce oslovila. Srovnáváme zažitek ze CDT s ostatními traily. Sdělujem si budoucí plány. Znovu z toho na mne padá předčasné post hike blues. Ale ještě není ten správný čas. Ještě nám k hranici zbývá pět dní. Pět dní v Glaciers. Spát jdeme v deset.
0 km (celkem 4.329 km)
Tak mám nějak sevřené hrdlo a smutnou mysl a neni to jen končícím létem a prázdninami,budeš mi chybět :-(( šťastné poslední míle….dadu
Jakube to čtení na všech trailech jsem četla jedním dechem, Rozplývala se nad úchvatnými fotkami a přesouvala se do krajin, které nejspíš neuvidím. Ale dnes mi málem skápla slzička, když jsem viděla fotku spolu se Sárou. Asi jsem to s vámi všemi intenzivně prožívala. Moc děkuji za zprostředkování. Obdivuji vás. Lehký krok do Kanady.