CDT 107. den

Posted on

Dvakrát mne probudí temné pobrukování v okolí. Dělám hluk, abych to zahnal. Co to bylo netuším. Ale člověk si vždy představuje tu nejextrémnější variantu, zvlášť když jsem včera viděl na trailu dva medvědí bobky. Ale třeba to byl jen Peppermint Skunk temně mručící ze sna.

Nakonec nebyla noc tak chladná, jak jsem předpokládal. Když vstáváme, obloha je bez mráčku, na teploměru 9°C.

Jsme na hřebeni a tak ani dnes nezačínáme stoupáním (6:35). Po hodině potkáme Kida a Lonestara, jak teprve hasí oheň v ohništi a chystají se opustit kemp. Když jste rychlí, jako tihle kluci, můžete si dovolit luxus pozdních startů.

Je fakt, že já si v téhle krajině, kde má vše tendenci vzplanout jako stodola plná slámy, otevřený oheň rozdělat netroufnu. Jakmile ucítím kouř, v hlavě se mi rozezní alarm, že někde hoří.

Jdeme ještě dlouho po hřebeni, nebo po jeho okraji. Je to úplně snové ráno. Vzduch je čistý, bez kouře, máme dobrou viditelnost. V chladu (11°C) se dobře šlape.

V půl desáté zahajíme sestup, je pozvolný a dlouhý. Na necelých šesti mílích klesneme o 940 metrů níž, až do 1.740 m.n.m. Les neustále houstne, je zelenější, vlhčí.

Obědváme v půl druhé a pak zase začínáme stoupat. Postup nám značně zpomalují borůvky, které jsou všude kolem. Zničeho nic se mi vybaví historka z dětství, kdy jsme trávili rodinnou dovolenou v lese v Orlických horách, tři dospělí, pět dětí. Nasbírali jsme snad tři litry borůvek, odpoledne jsme je rozmačkali s cukrem a dospělí do nich k našemu nadšení přidali jednoho panáka rumu. Po prázdninách jsem ve tříde nadšeně vyprávěl, že naše máma nám dává rum. Máma pak musela do školy na koberečku dlouho vysvětlovat, že není alkoholička, které je potřeba děti odebrat.

Teplota vystoupá na 26°C, pot z nás teče, ale pořád je to fajn. Potkáváme section hikera Steava (58, USA), který nám předává vzkaz od Zebry, že bude ve městě už dnes v noci. Zebra má neuvěřitelný styl. Nechodí rychleji než my. Ale nedělá pauzy. Žádné. Ani v poledne. Od rána do večera šlape jak mašina, takže ve finále nadělá o to víc mil. Steave pak vzpomíná, jak v 80. letech hlídal coby americký paragán československou hranici na německé straně plotu.

Všimli jsme si jedné pozoruhodné drobnosti. Za celou dobu, co potkáváme thru hikery jdoucí ze severu na jih, jsme mezi nimi nepotkali žádného Evropana. Přitom na sever nás z druhé strany oceánu z jde minimálně 50%.

Na večer nás čekají tři za sebou jdoucí stoupáky. Nejsou moc dlouhé, zato pořádně prudké. Prostě jen jakoby někdo zapomněl udělat serpentiny tam, kde by je člověk normálně očekával.

Larry Boy je pozoruhodná osobnost. Ukazoval mi fotku před trailem, vypadal na ní jako obtloustlá mánička s vlasy po pás. Pracuje jako bankovní úředník, na svůj věk na docela vysokém postu. Je upřímně věřící křesťan reformované církve, která odkazuje svůj původ až k české Jednotě Bratrské. A miluje heavy metal. Já poslouchám cokoli, ale tenhle styl mi zůstal cizí. Jenže Pavel z Tarsu píše: “Všeho zkuste; což dobrého jest, toho se držte”. Tak jsem si od Larry Boye nechal do telefonu natáhnout šest jeho nejoblíbenějších alb. Tedy, něco si asi ještě poslechnu znova, něco už ne. Ale jedno musím téhle pro mě nepochopitelné muzice přiznat. Do sebeprudčího vrchu vás spolehlivě vyžene, ať máte nohy po celém dni sebeucaprtanější.

Na posledním vršku odbočíme na míli 2.379,5 z trailu a sestoupíme čtvrt míle pro vodu k prameni.

Kousek nad ním je hezký plácek a tak se tu zabydlíme na noc. Mechanicky začnu stavět stan. Když jsem v půlce, vzhlédnu k jasné obloze a zase ho složím. Přece si nebudu takovýhle výhled zakrývat plachtou.

Večeři si jdeme udělat na kopec o 200 metrů dál, abychom měli k jídlu dobrý výhled na okolní vršky. Poslední týden cítím, že mne “hikers hunger” nakonec přece jen dostihl. Dokázal jsem se mu bránit 3x tak dlouho, než jsem očekaval. Teď ale představy jídla zabírají tak 50% kapacity mého mozku. Takže u večeře ještě “vaříme hubou”, líčíme si své oblíbené recepty. Když člověk popisuje jak se správně dělá svíčková, i ramen s burákovým máslem chutnají lépe.

Mžouráme do zapadajícího slunce a já si po stosedmé takhle navečer říkám, že není místa, kde bych v tuhle chvíli byl raději. Ke spánku se ukládáme ve čtvrt na deset.

40 km (celkem 3.644 km)

One Reply to “CDT 107. den”

  1. Jakube, na tvůj blog by měli dávat recept v lékárně – proti špatné náladě, jako antidepresivum a životodárný multivitamin 🙂 Každá tvá věta je jako sklenice živé vody – povzbudí, potěší, nakopne, nabije baterky. Díky moc za tu spoustu úžasné a pozitivní energie kterou nám předáváš.
    Iveta

Přidat komentář