Posnídám na hostelu z vlastních zásob a v 6:00 vyrážím na svůj dnešní okruh národním parkem. Jít po víc jak dvou měsících s prakticky prázdným batohem je zázrak. Jako by mne nadnášel. Zpočátku jdu mírným lesním terénem, většinu času podél několika potoků, které jsou dost peřejnaté a co chvíli se mění v malé vodopády.
Přestože se mi jde dobře, stále na mě leží ospalost, což opět vyřeším krátkým zdřímnutím kolem desáté. Je tu relativně velký provoz, potkávam tu dost lidí (rozuměj za celý den asi 30). Většina z nich jsou weekend hikeři a mají na svých baťozích permity opravňující je k přespání na území Národního Parku. To je tu značně regulováno, spaní je možné jen na vymezených kempech a každý nocující musi mít bear canister.
Cesta se zvolna zvedá, až je z toho regulérní stoupák. Kolem poledne se dostávám na hřeben o 1.100 metrů výš do zhruba 3.700 m.n.m.
Samozřejmě je tu větrno, ale následuje asi nejhezčí hřebenová procházka, jakou jsem tu zažil. Jsem trochu sentimentální a pomalu se loučím s coloradskými kopci. Ještě sice na nějaký v příštím týdnu vylezu, ale budou stale nižší a nižší, až je se začátkem Wyomingu vyměním za dlouhou rovinu.
Jdu takhle asi dvě hodiny, co chvíli se s někým zapovídám. Taky potkávám u cesty kapitálního jelena, který neni oproti zvyklostem moc plachý a tak mu po středeční zkušenosti s losem raději dávám dostatek prostoru.
To celé trvá asi dvě hodiny, než opět začnu padat do údolí. Poobědvám, až když se dostanu mezi první stromy. Dnes si dopřávám ten luxus, že jím téměř jen ovoce (a nějakou tu energetickou tyčinku). Znovu mne začne provázet peřejnatý potok, co chvíli se měnící v kaskády malých vodopádů.
Z melancholické nálady mne probere až písemné varování rangerů, že tu před nedávnem medvědice honila nějakého turistu. Rázem si začínám nahlas zpívat a otáčím se za každým podezřelým zvukem.
Míjím rangerku, která kontroluje permity na přespání a to, mají-li návštěvníci bear canister. Zdá se, že to tady berou važně. U mě ji samozřejmě stačí, že sebou nemám věci na spaní.
Projdu kusem spáleného lesa a znovu se dostává do roviny, kde procházím především podél rozlehlých luk.
Po 23 mílích narazím na oficiální CDT trail a po něm se vracím do města. Mám to skvěle načasováno, jakmile zapadnu do hostelu, spouští se liák. Potkávám tu Grasshoppera a Anchor. Ohřívám si žebra ze včerejška, po celém dni téměř výhradně na ovoci mám pocit, že bych snědl celou krávu. Grasshopper a Anchor si vaří večeři z toho, co tu zanechali předchozí návštěvníci a taky to nemají špatný.
Chvíli pak posedáváme / poleháváme ve společenské místnosti a probíráme plány na příští dny.
Jdu se osprchovat a mezi tím příjdou ještě dva kluci, co s námi sdílejí pokoj. Byli na večeři ve městě. Jeden už podřimuje, tak jsem nechytil jméno, druhý je Walkie Talkie (55, Anglie). Ten ještě chvíli přebaluje nakoupené zásoby, ale v devět už se všichni odebíráme ke spánku.
Na zítřek si budík nenastavuji. Nechávám to, ať si tělo samo řekne.
44 km (celkem 2.002 km)
je vtipne, jak cloveka, ktery jde stovky km lokalitami, kde jsou medvedi a i tam nocuje, nakonec rozhodi jedna cedulka s pripominkou. myslim to v dobrem a verim, ze bych to tak mel i ja
Pekne cteni. Z medvedu bych mela strach celou dobu a z losa taky. A to se s sebou nenosi bear canister celou dobu? Jdu cist dal, jsem rada, ze muzu kazdy den prozivat diky tvym clanku na trailu 🙂