CDT 61. den

Dnes mám “low day”. Každý kdo šel dlouhý trail ví, že takový den musí přijít a zaručeně příjde. Den, kdy člověk vše zpochybňuje. Proč to vlastně celý dělám? Nebylo by užitečnější dělat něco jiného? Ke každému kroku se musí přemlouvat, každý kmen podél trailu láká k usazení. Je to normalní, celý je to jen hlavologie. Největší roli v tom hraje únava a té se mi nastřádalo skutečně hodně. Colorado je nadherný, každý den se o tom přesvědčuji a nepřestávám žasnout. Ale když se člověk pohybuje měsíc v desetinásobné nadmořské výšce než v jaké je normálně zvyklý žít a do toho si téměř každý den vyšlápne dva až čtyři kilometry převýšení, to se musí nějak projevit.

Takže i když vyrážím jako obvykle (5:40), táhnu se jak mátoha, přestože dnes se terén jen mírně vlní. Cesta lesem, sem tam loučka. Držím hodinovou snídani a v deset si dokonce lehnu vedle ruiny starého srubu. Okamžitě usínám. Budím se až za 40 minut, respektive probudí mne srnec, který si mne zvědavě zblízka prohlíží.

Dochází mě Robin, vidíme se asi po třech nedělích. Když ji vyprávím jak mi je, tak mi odpoví, že přesně tohle se jí stalo čtyŕi dny zpět. Ostré serpetiny nás svádí ještě níž. Po čtyřiceti minutách nechám Robin jít, její tempo je značně vyšší. Docházi mne Super Hip a historka se opakuje. U něj bý “low day” provázen i projevy značné fyzické nevolnosti. I když jsem věděl od začátku, že to je běžný stav, ještě víc se uklidňuji. Prožívam něco zcela normálního a ono to přejde.

Na míli 1.348 docházím k jezeru Monarch Lake.

Potkávám spoustu místních výletníků, co chvíli se s někým dávam do řeči. Mimo jiné mi říkají, že jsem měl s tím losem včera veliké štěstí. Kupříkladu jejich bývalý starosta podobné setkání nepřežil. Los je tu považován za daleko větší nebezpečí, než medvěd. Na Monarch Lake navazuje větší Lake Granby. U něj znovu potkám Super Hipa a Robin a na jednom oficiálním kempu společně poobědváme. Robin už má regulerní hikers hunger, pocit sytosti ji vydrží tak hodinu po jídle.

Posléze se přidá i Jack Rabbit. Využívám společnosti a vytahuju na jednu píseň ukulele. Jo, Píseň proti trudomyslnosti, to zvedne náladu zaručeně pokaždý. Cesta dál vede asi šest mil podél jezera, vlní se nahoru a dolu, je to taková procházková stezka.

Jedinou komplikací jsou značně polomy, které je třeba obcházet, přelézat, podlézat…

A když ve čtyři přichází odpolední bouřka, není to úplně fajn pocit pohybovat se pod rozkymácenými stromy, které sice ještě stojí, ale ne nijak jistě. Navíc jsem v tu chvíli na nejvyšším místě v okolí. Naštěstí tahle bouřková přeháňka trvá jen pár minut.

Snažím se přiblížit co nejvíc městu Grand Lake, kde chci prožít svůj zítřejší zero day. Dnes ale ještě přespím venku.

Nakonec nacházím plácek tři míle před městem (míle 1.361,4), opět mne obklopují suché, zpola popadané stromy, ale nemám jinou možnost. Doufám, že v noci nebude foukat, jinak toho moc nenaspím. A ráno mne čeká velká snídaně, kterou mi připraví někdo jiný. Usínám s vědomím, že i když mi dnes nebylo úplně dobře, stejně jsem šťastný, že jsem tady a ne jinde.

39 km (celkem 1.953 km)