CDT 52. den

Posted on

Několikrát se v noci probudím pronikavým zápachem hořícího lesa. To co původně vypadalo jako lokální lesní požár u Duranga se rozrůstá v obří rozměry. Momentálně hoří 8.900 hektarů a 2.000 domácností bylo evakuováno. A když fouká jižní vítr, vypadá to, jako že hoří jen pár mil ode mne.

V 5:30 vycházím a po půl míli stojím u rozcestí, kde se od CDT odděluje stezka vedoucí na Mount Elbert. Je to sice zacházka, ale nevylézt na ní, když už jsem tady, by bylo jako jet do Paříže a nepodívat se na Eifelovku. A nebo jít PCT a neudělat si zacházku na Mount Whitney. To srovnání je na místě, protože Mount Elbert je se svými 4.399 metry po Mount Whitney druhá nejvyšší hora kontinentální části Spojených Států. A samozřejmě je to nejvyšší vrcholek Colorada. Takže moc neváhám a začínám šlapat tenhle 1.176ti metrový výstup.

Zpočátku to docela jde, užívám si pohled na Twin Lakes v oblaku kouře z požáru. A právě ten kouř mi ztěžuje už tak obtížné dýchání. Už po hodině mám zase pocit, že jsem úplná baba. Přiznávám, nejsem žádný sportovec, pořád se považuji spíš za gaučového povaleče, který se omylem nakazil “chodícím virem”. A tady je výsledek. Ty 4,6 míle dlouhé stezky na vrchol se škrábu tři hodiny. Ve finále to vypadá tak, že vždy udělám 30 kroků a půl minuty se vydejchávám. Narozdíl od Mount Whitney tohle absolovuji s plným batohem. Ale když se doškrabu na vrchol, nemohu být šťastnější.

Vítr mezi tím odvál většinu kouře a výhled do kraje fantastický. Nahoře jsou se mnou jen dva maratonci, kteří si to vyšlápli v rámci přípravy na horský závod o příštím víkendu. Když mne v kopci míjeli, tak si do mého sípání provokativně povídali!! Ale teď, nahoře, si povídáme všichni tři. Když dorazí čtvrtý šťastlivec (čínský horolezec), začnu šlapat dolů.

Vracím se jinou, severní cestou. Je ještě prudší a kamenitější a mám co dělat, abych se neskutálel dolů i s tím kamením. Jdu žalostně pomalu. Myslím na Footprinta a Lolu, kteří to před dvěma rokama šli potmě a s jednou čelovkou. Moc to nechápu.

Taky jsem rád, že jsem se nahoru vyškrábal reltivně brzo. Proti mě šlapou davy, za chvíli bude nahoře jak na Václaváku.

Na úroveň lesa se dostanu až po dvou hodinách. Pak už to jde rychleji a v půl dvanácté se opět napojuji na CDT.

Cesta je dál jednoduchá a upravená, je na ní hodně day hikerů a chodců Coloredo Trail. S jednou trojicí se zapovídám, otočím hlavu, nedávám pozor a už reju nosem v zemi. Nic se mi nestalo, jen natlučený koleno a natržená nohavice, ale je to absurdní. Celé dopoledne se pachtím na kopci, kde se fakt může něco stát a nic (DG), a pak na stezce jak ve Stromovce… Horší je, že mi vypadly dvě láhve a mizí ve svahu. Copak tu s vodou, tu bych oplakal, ale láhev s palivem do vařiče by mi vážně chyběla. Naštěstí se obě zarazily o strom o 10 metrů níže, takže se pro ně doškrábu.

Ve dvanáct se s tou trojicí CT hikerů, uvelebím ve stínu u potoka a dávám si dlouhou obědovou siestu, včetně půlhodinového šlofíčka. To mi ve dnech, kdy jsem šel s partičkou, chybělo.

Po zbytek dne jdu lesem, mírným terénem, bez zvláštních příhod. Jen jsem dopoledne podcenil příjem tekutin, tak se mi teď trochu motá a pobolívá hlava, ale na to se neumírá a do zítřka se to spraví.

Dnes to nechci, co do kilometráže, nijak hrotit, tak to balím chvilku po šesté u říčky Busk Creek na míli 1.181,5.

U řeky se mi spí nejlépe. Jednak se nemusím tahat s vodou na noc a pak ten hukot vody podobný bílému šumu skvěle uspává.

Tahle oblast, San Isabel National Forest, je zřejmě hodně oblíbená pro kempování, protože jsem za dnešek minul desítky plácků s ohništi. Na jednom takovém dnes bydlím.

Kolem už se docela dost rojí komáři, ale stan s moskytierou je stan s moskytierou. Dělám si velkou večeři, dnes ji potřebuju. Jsem utahanej tak, že po ní hned usínám. Deník bude muset počkat na “noční směnu”.

34 km (celkem 1.734 km)

Přidat komentář