CDT 38. den

Ve tři skutečně začíná sněžit. Jsou to jen takové lehké přeháňky. Před pátou vstávám a když už mám skoro dobaleno, slyším volat svoje jméno. Sarah s Down Timem spí na druhé straně malého kopečku na kterém jsme se usalašili – pro tři stany nebylo na jednom místě dost prostoru. A vidím, že stany jim ještě stojí, nikde žádná stopa po aktivitě. Ještě se jim nechce vyrážet, že by se dospali, můžem odchod posunout? Chvíli zvažuji, že vyrazím napřed, ale je mi jasné, že už bychom se dnes nepotkali. Tak za hodinu? No…. Ok, tak mi prosím přijďte říct 30 minut před tím, než budete chtít vyrazit.

Znovu si vybaluji, zalézám do spacáku, ale spát už se mi nechce, už mám v sobě ranní kafe, tak jen tak ležím a poslouchám sníh dopadající na stanovou plachtu.

Před sedmou zaslechnu jak se balí, tak se taky připravím k odchodu, ale když ještě v 7:40 stojím s batohem nad Down Timovým postaveným stanem, už nevydržím čekat a pomalu vyrážím, s tím, že půjdu hodně pomalu a že na ně někde počkám. Po dvaceti minutách docházím ke sněhovému traverzu. Dnes už vím, jak si je na nich Down Time nejistý, ale jde s ním Sarah, tak pokračuji dál.

Za dalších patnáct minut mne Sarah dochází, Down Time je jí prý v patách. Po třech mílích docházíme k dalšímu sněhovému traverzu a tak si sedneme a čekáme na Down Tima. Mezi tím otevře Sarah téma, které už několik dní visí ve vzduchu. Že moc dobře vnímá, že mi tenhle způsob cesty, hledání nejsnazších variant, úplně nevyhovuje. Nikdy jsem nebyl dobrý pokerový hráč. Je jasné, že bych si chtěl co nejvíc užít hory, když už jsem tady, jako ostatní a ne co chvíli hledat nějakou cestu okolo, či zkratku. Rovněž je nám čím dál tím jasnější, že máme úplně jiný rytmus a představu o fungování na trailu. Ne lepší nebo horší. Jinou. Hike your own hike. Ne “hike” někoho druhého. Jsou lidi, kteří mají svůj rytmus, své komfortní zóny podobné a dokáží si je sladit. Nám se to ale stále nedaří. Ale jedním dechem konstatujeme, že jsme rádi, že jsme to spolu došli až sem. Bezmála 1.300 kilometrů, tolik jsem toho s nikým nikdy neušel. A že toho hezkýho bylo víc. Ale že je na čase, abychom si to zase šlapali každý po svým. Zkrátka od další etapy už půjdeme každý “svůj hike”. Je okamžitě cítit, jak se nám oběma ulevilo.

Mezi tím uběhlo snad 20 minut a Down Time pořád nikde. Ptám se, kde ho viděla naposledy. No přece v kempu. Jako by mne polili studenou vodou. Okamžitě jsem na nohou, batoh tu nechávám, beru si jen hůlky, nesmeky a běžím zpátky, knedlík v krku. Naštěstí za osm minut potkám spokojeného Down Tima a ze srdce se mi odvalí kámen jako hora. Mé obavy byly liché. Konec dobrý, všechno dobré. DG!

Přes další sněhove traverzy už jdeme v pořadí Sarah, Down Time a já na závěr. A že jich dnes dopoledne máme. Žel hned na třetím v pořadí sejdeme příliš pod hranu hřebene, na kterém vede trail a musíme se vracet. Teda Sarah vidí nějaké stopy směřující přes hranu ve směru cesty, tak nedá jinak, než že se po nich vydá. My s Down Timem to hrajem na jistotu, vracíme se a napojujeme se na trail. Nahoře se potkáme a Sarah hlásí, že stopy ji sice dovedly nahoru, ale nebyly to stopy lidské. Byly medvědí.

Chůze ve sněhu je čím dál těžší. Máme dvě a půl hodiny zpožděni oproti plánu díky pozdnímu vstávání. Místy, kde bychom byli bývali lehce prošli se teď brodíme příšerně pomalu. Do dvanácti újdeme pouze pět mil.

U oběda probíráme další možnosti.

Down Timovi jsme o rozpuštění týmu samozřejmě řekli. Navíc je to tak, že i on má svou komfortní zónu posazenou úplně jinde. A tak koukáme do map o možných alternativách odvalení se z trailu. Pro případ, že by to dál bylo pro někoho z nás neschůdný. Ale dohadujeme se, že se budeme držet hřebene dokud to půjde.

Odpoledne je ale nadmíru příjemné. Opouštíme sněhový svah a cesta vede víceméně stále po vrcholku suchého hřebene.

Slunce hezky hřeje a já si se svým oblíbencem Georgem Formbym zpívám “It’s Turned Out Nice Again”.

Krajina kolem nám opět bere dech, dopolední trápení je zapomenuto.

V půl šesté docházíme k jezeru Cherokee Lake na míli 897.

Kousek za ním začíná úsek zvaný Knife Edge, nejobávanější místo této etapy. Z dálky se nám zdá, že by to mohlo být bez sněhu. Ale pro jistotu, abychom kdyžtak šli po tvrdém a odpočatí, to tu dnes balíme. Zítra opravdu vstaneme brzo. Po obloze se honí mraky, v dálce prší, tak i dnes stavíme stany všichni tři.

Moc si tohohle kempu užívám. Z jedné strany jezero, nad kterým se klene skála, z druhé strany výhled do dálky. Využíváme času a přemáchneme si v odtoku z jezera část oblečení. Už mi taky pomalu klepe na dveře hikers hunger. Zatím jen v náznacích, přesto si dnes k večeři dopřeji velkou nálož.

Ve spacácích mizíme v sedm.

22 km (celkem 1.267 km)