CDT 18. den

Vstaneme skutečně o hodinu dřív a v 5:50 už šlapeme.

Vracíme se na silnici a po čtyřiceti minutách míjíme odpočivadlo, kde se zrovna balí Hadas a další čtyři známí z Toaster House. Šlapeme další 45 minut a najednou se proti nám zjeví holka, mířící na jih. Je to neuvěřitelný, ale já mám prostě štěstí na legendy. Za touhle holkou se na východním pobřeží žene Petr K. po AT v naději, že ji potká. A ona mu přeskočí na jinej trail. Už jsem se tu o ní zmínil: Heather “Anish” Anderson.

Rychlostní rekordmanka, která v roce 2013 ušla 4.265 km dlouhý Pacific Crest Trail za 60 dní, 17 hodin, a 12 minut a v roce 2015 pak 3.677 km dlouhý Appalachian Trail za 54 dní, 7 hodin, a 48 minut. Letos jde na přeskáčku všechny tři Triple Crown traily. Denně ujde v průměru 40 km, co 22 dní mění boty. Její původní rychlost – 65 kilometrů za den byla na AT značně zbržděná velkou sněhovou pokrývkou na AT. Ten ji může zpomalit, ale ne zastavit. Pokud se jí to povede, bude první žena, které se to v jednom kalendářním roce povede. A přitom vypadá jako taková obyčejná holčina. Kdo ji nezná, ať se koukne na její stránky, nebo na její TED talk. Čtvrt hodiny si s ní povídáme. Včera vyrazila z Grants, míří na jih. Až dojde na hranici, přeskočí na PCT, to dá celé a pak dorazí oba ostatní traily. My už dva dny zvažujem, jestli jít další alernativu: Bonita-Zuni. Ptáme se ji, proč ji nešla ona. “Víte co, šla jsem ji před lety. Pamatujete si lávová pole na PCT za McKenzie Pass? Tak je to stejný, ale není tam trail. Není tam voda na 30 mílích. A dnes tu má padnout teplotní rekord.” Takže to Anish rozhodla za nás. Teda, kdybych šel sám, asi bych to dal i tak. Ale parta je parta. Anish nám navíc potvrdila, že o kousek dál, tam kde se alternatva napojuje na oficiální trail (míle 514), je dobře zásobená water cash. Okamžitě vyléváme litry “kravské vody”. Když o chvilku později pijeme vodu z cashe, mám pocit, že z ní cítím lehkou příchuť fialek.

Jít celý den po asfaltu není na trailu to nejzábavnější, ale věděli jsme, že to k CDT patří a alespoň je krajina kolem příjemná pro oko.

Před polednem docházíme k rangerské stanici, usedáme do stínu, obědváme. Postupně nás dochází další hiker trash.

Většina tu chce vytrvat do pozdního odpoledne. Nás láká vidina malého vyhlášeného pivovaru v Grants, takže po hodině vyrážíme zpět do teď už pěkně rozpáleného asfaltového pekla.

Ještě že se občas po obloze přežene nějaký ten mrak a že mám v telefonu přes 500 hodin audioknih. Ale evidentně ne každý to v tom vedru zvladne.

Po osmi mílích docházíme k legendarní Route 66 a vděčně zapadneme do Subway na přilehlé pumpě. Trvá to značnou chvíli, než vychladnem. Alespoň tu můžu dokoupit palivo do vařiče. Zatím si pochvaluju jeho efektivitu. Na 2 deci vařím týden (2-3 jídla + 2 kafe denně).

Až když venku opadne vlna vedra (17:30) vyrážíme na posledních 5 mil do Grants. Trochu nám zatrnulo, když jsme se na netu dočetli, že pivovar ukončil kvůli nátlaku města činnost. Mezi řádky čtu, že možná proto, že majitel Henry nemá správnou barvu pleti. Ale jako zázrakem objevíme na jejich facebookových stránkách 8 minut starý příspěvek, že příležitostně budou otevírat. Neváhám a píšu majiteli, zda nás dnes přivítá. Odpověď je kladná. A tak nás chvilku po šesté vítá s otevřenou náručí.

Route 66 Junkyard Brewery je na fascinujícím místě, na vrakovišti plném nádherných starých amerických aut. Já na to moc nejsem, ale uznávám, že to je krásný. I uvnitř to vypadá jako v garáži. A pivo teda Henry vařit umí.

Kuchyň má sice zavřenou, ale pomáhá nám objednat jídlo z místní mexické restaurace, poprosí kámoše, aby nám ho dovezl a vůbec se o nás skvěle stará. Když se před devátou zvedáme, že půjdem spát do jednoho z místních hotelů, jeden z místních štamgastů nedá jinak, než že nás tam hodí svým jeepem.

Spíme v Travelodge. Za 20$ na hlavu se čtyři dělíme o dvoulůžkový pokoj – queen size postel umožní pohodlný spánek dvěma lidem. Máme nejen čistou postel se snídaní, ale dokonce bazén a horkou výřivku, ve které se naše bolavé nohy probudí k životu. A konečně objevuji první puchýř, už jsem se před ostatními skoro styděl, že žádný nemám. Taková Hadas má jeden obrovský přes celou patu. Hotel je plný známých, přesto po desáté upadáme do říše snů.

46 km (celkem 673 km)