Mám díky vlhčímu nocležišti vysokou kondenzaci, doufám, že budu mít přes den příležitost sušit. Zvenčí je na tarpu námrazu. Obloha téměř bez mráčku.
Nejprve si vykračuji podél lochu po široké cestě (5:30), ta se rychle změní v pěšinu a začne stoupat údolím ke hřebeni. Jakmile se přes něj přehoupne slunce, usedám k snídani. Už mám trochu nastoupáno, tak si užívám pohled do údolí pod sebou, jako vždy v podobných chvílích, snažím se ten okamžik zapamatovat.
Pěšina je celkem čitelná, stejně raději kontroluju každých 15 minut mapu, abych nedopadl jako předevčírem. Stoupám západním svahem a ve finále musím přetraverzovat víc na východ. Žel přestoupám, objevuji průsmyk 40m pod sebou, ale musel bych slanit po skále a tak se kus vracím, abych mohl sestoupit.
Teda jestli se mi celý rok stýskalo po celodenně mokrých nohách od brodění na Sieře, tak tady si jich užiju dosyta. Už to ani nepíšu, ale terén je podmáčen téměř nepřetržitě. Cesta je namáhavá, ale baví mne to. Ani si nevšimnu, že se obloha zatáhla.
Za průsmykem prudký sestup, cesta nejasná, ale jak narazím na řeku, je to už snadný. Celý tenhle dopolední úsek patří k tomu nejhezčímu tady. Před polednem docházím do usedlosti Inchnadamph, s tím, že dnes ta hospoda už výjde. Leč je to stejný jako včera. Otevírají až v pět. Vracím se půl kilometru k pěšímu mostku a i když je pod mrakem, věším na jeho zábradlí spacák a tarp k vysušení. Samozřejmě sprchne. Vařím oběd, v jednu pokračuji dalším stoupáním směrem na sever. Nahoře má krajina spíš alpský charakter, je kamenitější, potkávám řadu malých jezírek.
Při sestupu do údolí Coul zase mizí stezka, ale vím, že opět musím dojít dolu k řece a tak to beru šusem. Je to takovej evergreen tady. Teda nemít hůlky, asi skončím se zlámanou nohou. I tak jdu dostkrát k zemi. Asi bych sebou měl začít tahat Spot nebo InReach, nebo nějakej podobnej satelitní messanger. Už jsem kolik dní bez telefonního signálu a kdyby se jednou něco opravdu stalo, je otázka, za jak dlouho by na mne někdo natrefil.
Dál postupuju podél řeky, přeskakuju z břehu na břeh, podle toho, kde je lepší terén.
Řeka mne dovede k Loch Glencoul, ale ještě to trvá dlouho než narazím na schůdnou cestu.
To až za bothy, po kterém žádostivě koukám, ale je teprve 17:30 a já toho kvůli těžšímu terénu ušel podstatně míň než jindy. Znovu prudce stoupám, to abych přešel široký ostroh oddělující Loch Glencoul a Loch Glendhu.
Začínám být docela unavenej. Terén je dnes asi nejtěžší co jsem tu zažil. Nohy furt mokrý a nevím, jak se obléknout. Když si nechám bundu, upeče mne slunce, když si ji sundám, začne foukat a pršet. Mění se to co 15 minut. Když sestupuju z ostrohu, zahlédnu na protějším břehu lochu další bothy. Málem se k ní rozeběhnu po vodě. V dálce hřmí a já mám dnes dost, takže uvítám nocleh pod střechou. Na obloze si mne za rozmary počasí udobřuje duha.
K bothy dorážím v 19:30. Je prázdná. Rychle vařím, jím ale venku, s výhledem na jezero. Usalaším se na půdě. V devět dorazí ještě dva cyklisti (50, UK), obsadí vedlejší místnost. Nejeli samozřejmě přes kopce já, sekaj to údolíma. I tak, velkej respekt.
Mám co dělat, abych udržel oči otevřené při psaní deníku. V deset usínám, jako když mne odpojí od baterií.
I když to byl fyzicky náročnej den, patřil k jednomu z nejhezčích. Do Cape Wrath mi zbývá 69km.
40km (celkem 805kn)