SNT 15. den

Posted on

K mému překvapení přestalo v devět večer pršet a až do rána byl klid. Přesto si o hodinu přispím. Jen tak, z lenivosti. Snídani si taky dělám ještě pod střechou, až konečně v 6:50 vyrážím. Dál není v mapě, ani v reálu žádná cesta a tak jdu první hodinu jen na náměr, přes mokřiny, které jakoby nějaký obr přeoral. Je pod mrakem, ale až na pár ojedinělých kapek neprší.

Po 3/4 hodině uvidím Loch Calavie, podél nějž pak dál vede široká cesta směrem na západ. Ta se po odbočení na sever na chvíli změní v rozestavěnou silnici, která však po kilometru končí. Pokračuje stezkou do údolí mezi hory Sgur na Feartaig a Beinn Tharusinn (opět skvělý názvy) a i ta záhy zmizí. A mě nastává největší legrace dne. Copak navigačně to není problém, vím že musím vystoupat údolím až do protějšího sedla a tam opět sestoupit a dát se prvním údolím na západ. Ani mokřina není problém, to už umím. Začal se do mne ale opírat nepříjemný nárazový vítr. Nejdřív 3Bf, jak ale nastoupám výš, tak je to poctivých 5-6Bf. Mám co dělat udržet mapu (a to jsou to vytištěné kusy na jednotlivých A4).  Při některých poryvech si musím dřepnout a počkat, až to přejde. Stát se v tom nedá. Postupuji velmi pomalu, ale je to zážitek. A jak se konečně dostanu do sedla, jakoby někdo vypnul větrostroj. A já v úžasu koukám na další údolí pod sebou.

 

Sestupuji a pro změnu někdo zapne déšť. A znovu nahodí i vítr, tentokrát už jen 2Bf. Ale jsou to jen přeháňky.

Když sestoupím do druhého údolí k řece Allte e Chonais, čeká mne tam zajímavý mostek.
 
 

Jsou to jen dvě ocelová lanka nad sebou. Teda po něčem takovém jsem naposled přecházel jako dítě na táboře.

Dále pokračuje pohodlná široká cesta do samoty Craig, kde je hostel, jež mají mnozí za cíl etapy. Já o kousek dál usedám u potoka a ve 13:00 vařím oběd. Po něm mne čeká poměrně krátké, o to však prudší stoupání na kopec, kde místo očekávané stezky leží další základy k silnici. Uhýbám z cesty těžkým stavebním strojům řítícím se z kopce. Mám pocit, že v tom padáku by přede mnou nezabrzdili. Pak táhlý sestup k Loch Coulin, ještě jedno prudké stoupání a pozvolný sešup do vesnice Konlochewe. Mezi tím opět střídavě prší a svítí slunce.
 
 

Trochu zpanikařím. Moje původní informace byla, že tady je tolik civilizace, že nejpozději každý druhý den narazím na krám a tudíž si toho nemusím moc nosit. Tak mi to potvrdila i má skotská chodecká spojka. I proto jsem zvolil ten super lehkej batoh. Teď se ale ukazuje, že je to jinak. Dokonce není z mapy ani z průvodce jasné, jestli ješte na nějaký narazím. Spíš to vypadá že ne. Takže v místním krámě, který je průvodcem poslední zmíněný, dokupuju jídlo na 6 dní. To by mělo stačit. Pokud to ten batoh vydrží. Ještě běžím na rychlou večeři do místního Cafe. Teda spíš potřebuju dotlouct baterky, slunce teď nedává prakticky nic. Potkávám tam holandský pár (50), který měl taky namířeno na Cape Wrath, ale mají trable s nohama a tak končí.

Já si tu na zachodě měním nepromokavý ponožky za normální. Šel jsem půlku dne po pevné cestě a víc jsem do toho tedy šlapal, takže nohy jsou teď pěkně zapařený. Přece jen to není úplně na 12-13 hodin ostrý chůze. Asi je budu nandavat jen na ty největší „sajrajty“.
 
Já se v šest seberu a ještě hodinku šlapu širokou cestou po rovince kolem řeky Abhainn Bruachaig, abych si na jejím břehu za prvních kapek další přeháňky postavil tarp. Po té, co jsem si dnes užil s větrem ho kotvím obzvlášt pečlivě. Ještě reorganizuju batoh po dnešním nákupu a pak už standardní rituály. Usínám za zvuku deště v půl desáté.
 
45km (celkem 673km)

Přidat komentář