V půl deváté vstupuji do městečka Aberfeldy. Mám chuť na pořádnou anglickou snídani a po půl hodině se mi podaří najít otevřené bistro. Vede ho Francouz, asi proto má otevřeno, Skoti neotevíraj před desátou. Mám štěstí, snídani mi uvaří, ale samozřejmě skotskou. Je o něco kaloričtější.
Chvíli si s panem šéfem povídáme. Nechce se mi zvedat, ale venku se zatím vyjasnilo a Norové straší, že dnes bude na dlouhou dobu poslední slunečný den. Tak jdu.
Hned za místní palírnou whisky (Dewar’s Aberfeldy) zahýbám k řece Tay. Dnes to bude vůbec především cesta podél vody, ale snad jiná, než ta asfaltka podél kanálu. Tady je to takové procházkové, jako podél Labe, občas sad, občas loučka. Přemáchnu si v řece prádlo, dokud mám slunečno a můžu sušit. Asi po 8 km se ve vsi Grandtully od řeky odpoutám a dalších 7 km jdu lesem, chvíli mírně stoupám, pak zas klesám. Zatím žádná dramata.
V městečku Pitlochry rychle poobědvám v hospodě (13:00), přejdu po hrázi místní elektrárny a pokračuji dál podél přehrady.
Opět je to takový vycházkový terén, jako v Divoké Šárce, i když přehrada záhy končí a řeka Tummel se stává divočejší, občas si zajdu na nějakou tu vyhlídku. Jsou tu také památná místa připomínající boje během první Jakobínské rebélie, tak tu potkávám dost výletníků.
Asi po 6 km ve vsi Killiecrankie přejdu na druhou stranu řeky a musím si vyžrat denní dávku asfaltu. Sedm kilometrů a to po téhle úzké cestě jezdí téměř jen velké trucky do nějakého nedalekého podniku.
A aby toho nebylo málo, najednou cítím, jak na batohu něco povolilo. Utrh se mi bederák. Upřímně – s volbou batohu jsem přestřelil. Tenhle model je určen přece jen pro nižší váhovou kategorii a já jsem se svou základní váhou 5,8 kg + 1kg vody + 1kg jídla téměř na dvojnásobku (teď nevím přesně, nemám správný údaj před sebou). Pravda ale také je, že na rozdíl od jiných batohů tady bederák nepřenáší váhu na bedra, jen poutá batoh k tělu, takže to mohlo být i špatné šití. Tím se nijak nezbavuji vlastní nezodpovědnosti. Nechal jsem se blbě vyhecovat kamarádem z PCT (Jan), který jde letos s podobným batohem Appalachian Trail. No večer na to kouknu a pokud zůstane u bederáku, bude to růžový.
Ve vsi Blair Athol si dokoupím trochu jídla – průvodce a mapa slibují, že 60km nepotkám civilizaci. Sláva. Stoupám proti proudu řeky Tilt stejnojmenným údolím. Nejprv lesem. V jednu chvíli docházím k rozcestí, kde průvodce nabízí dvě alternativy: doleva hezčí cestu, která ale vede přes střelnici a v případě střelby se po ní nedoporučuje chodit. A nebo vpravo, cestou fádnější, bezpečnější. Jak mám poznat, jestli se mě někdo nechystá zastřelit? Jdu vpravo. A do půl hodiny skutečně spustí kanonáda.
Les se mění v pastviny, řeka divočí, že by se za to nemusel stydět leckterý tok v Yosemitech. V půl osmé si nacházím místo na stráni nad řekou, 20 m od cesty. Dnes jsem měl dvě teplá hospodská jídla, tak večeři odfláknu banánem a GORPem. A vrhám se na svou „oblíbenou“ činnost – zašívání batohu. Ne že bych v tom neměl praxi…
Slunce mi zaleze dřív než jindy, jsem schovaný v údolí. Usínám v deset .
50 km (celkem 392 km)
