PCT 89. den

Posted on
Bouřka nakonec nedorazila, přesto vyrážím s mraky nad hlavou. Sestupuji do údolí. Mraky se po hodině rozplynou, ale vlastně jen ty nad mou hlavou. Po další půl hodině mrakem proběhnu a už je mám zase nad sebou. A pak ještě jednou. 
 

 

V půl desáté odbočím z trailu na Old Highway 99 S (míle 1716.2) a po další míli docházím k Callahan’s Lodge, kde už sedí u snídaně trojice, se kterou jsem v noci sdílel přistřešek. K snídani mi nabídnou omeletu s uzeným lososem – po té co člověk tři měsíce skoro každý den snídá jen ovesnou kaši zalitou olivovým olejem je to neskutečný zážitek. Navíc mi jako bonus dají sklenici plnou lesních plodů a koláč, zbytek od snídaně pro ubytované hosty a než aby to vyhodili, dali mi to gratis. Mezi hikery má tohle místo dobrou pověst. Vedle sedí 50ti letá holka, kterou jsem potkal předevčírem na trailu, jde ho po kouskách už asi sedmým rokem. Tady skončila a přijel ji vyzvednout její muž. Domlouváme se s nima, že by nás hodili do města. Nakonec nás na zadním sedadle sedí pět, včetně Hikers Heckera (58, USA), který zde taky končí. Ten mi taky dal zbytky svých zásob jídla, které nechce táhnout domu a nepoužitou plynovou kartuši, kterou si nemůže vzít do letadla. Překřtívám ho jménem Walking Hiker Box.
 
Do Ashlandu dorážíme před jedenáctou, ti co nejedou domů se jdou ubytovat do hostelu, já se se všemi loučím a probíhám městem. 
 
Narazím tu na obchod hudebních nástrojů, kde mají nepřeberné množství ukulelí včetně pár vzácných historických kousků. Mají tu i uku-banjo Gold Tone s rezonátorem, po kterém už dlouho toužím. Vzpomenu si, jak jsem v roce 1990, hned jak bylo možné kouknout se na „západ“, objel stopem celou Itálii. Hned v prvním městě jsem objevil obchod s gramodeskama, kde měli „všechno“, což bylo pro nás za éry socialismu úplné sci-fi. Neudržel jsem se a koupil si vinylové dvoualbum Milese Davise Bitches Brew. Pak jsem s ním v podpaží měsíc stopoval, spal pod širákem, coural městy… Naštěstí si uvědomuji, že je rozdíl stopovat s lehkou deskou a jít trail s těžkým banjolele. Takže jdu koupit to, kvůli čemu jsem sem přijel – zásoby jídla na dalších 300km.
 
Ještě si dám obědovou pizzu a už mažu na stop. Újdu cestou k nájezdu na dálnici 2.5 míle a zbytek mne k němu doveze kluk, co z něj jede na druhou stranu. A na na tom nájezdu vytvrdnu dvě hodiny.
 

 

Až pak mne bere chlápek, rovnou na trail. Chtěl mne popovézt ještě dál, PCT tu jde kousek po silnici, ale kdybych přeskočil i takový fádní kousek, později by mne to mrzelo. A tak před čtvrtou navazuji tam kde jsem dopoledne stezku opustil.
 
Začínám, jak je po městě typické, stoupáním. Ale není to tak dramatické jako za Sierra City nebo Seiad Valley. Jen kolena bolí stejně jako vždy, když batoh doplním o jídlo na týden.
 
Les je zelenější a to včetně porostu mezi stromy. A na stromech je jiný lyšejník – jakoby stromy měly fousy. Na obzoru se kupí těžké mraky. 
 

 

Po sedmé míjím pramen na míli 1725.6 s pláckem pro stan. Chci však dojít k vodě o dvě míle dál. V okolí pramene se trochu zamotám, ale pak stezku opět najdu. Šlapu intenzivně, protože na obzoru už visí z mraků provazce deště. Dokonce se tam dělá duha.
 
Pak mi příjde, že mám deja vu, že už jsem tu jednou byl… A mraky a slunce jsou na druhé straně než by měli být. Pak mi to docvakne: u pramene jsem sice stezku znovu našel, ale byla to ta, po které jsem přišel. Ztráta dvě míle a dešťové mraky se na mne ženou. Běžím zpět a když u pramene stavím tarp, dopadají na mne první kapky deště. V krátké pauze vařím večeři, ale sníst ji musím kvůli intenzivnímu lijáku už pod tarpem. Pršet přestane za další hodinu. Usínám před jedenáctou.
 
41km (celkem 2923km)

One Reply to “PCT 89. den”

Přidat komentář