Špatně spím. Hlavou se mi honí, co se to mohlo stát s telefonem a jaké to bude mít následky. Včera jsem ho prvně nechal připojený k solární nabíječce i za chůze. Podle toho kolik světla dopadalo na panel umístěný na vrchu batohu, nabíječka spouštěla a vypínala nabíjení. Říkal jsem si, že to asi nedělá dobře napájecímu obvodu, ale že ho to odpálí, to jsem nečekal. Přede mnou je vidina koupě nového iPhonu, protože všechna data mám na iCloudu. To je díra do rozpočtu. A časového plánu. Teď jestli si ještě vzpomenu na všechna hesla.
Ráno se v zoufalé naději, zda-li není chyba jen v napájecím kabelu ptám Green Beana, jestli ho nemá, ale on nevlastní iPhone.
A protože čert vždycky se.e na jednu hromadu, zjistím, když si chystám mapy pro dnešní úsek, že žádný mapy už nemám. Celá složka kde jsem měl mapy a Yogi’s Book mi včera musela vypadnou ze zadní kapsy batohu. Nebo jsem je vyndal, když jsem něco vyndaval a pak je tam prostě nevrátil. To už je teď jedno. Podstatné je, že jsem 80 mil od dalšího města a nemám podle čeho se orientovat.
Kopii map jsem měl v pdf v telefonu, stejně jako záložní gps program (Gathook). Dohaduju se s Green Beanem, že půjdu s ním. Má to jeden háček. Chce dnes dát 40 mil. Mohl by být můj syn, má těsně po izraelské vojně, takže je na vrcholu fyzických sil. Vyrážíme v 6:45. Statečně se snažím držet tempo, ale dává mi to zabrat.
Po hodině a půl potkáme SoBo hikera, který má iPhone. Půjčuji si od něj nabíjecí kabel a… Nabíjení funguje. Ze srdce se mi odvalil veliký kámen. Koupit nový kabel nebude problém.
Po devíti mílích potkáme Hoky Pokyho. Nemá se svým parťákem (Apparation, 25, Wisconsin) takové ambice co se vzdálenosti a tempa týče, takže se připojím k nim. Pomalejší tempo vítám s radostí.
Cesta je příjemná lesnatá, kraj připomíná Šumavu. Obzvlášť oceňuju měké podloží. Na má zrasovaná chodidla je to balsám. Takhle intenzivně mne snad nebolela ještě nikdy. Hoky Poky má s nima stejné trápení.
Obědváme v 11:30 u potoku Clark Spring (míle 1434.3). Když pak znovu vyrazíme, Apparation mi za první zatáčkou zmizí z očí a Hoky Poky zůstává za mnou. Do tří jdu sám pak na Hoky Pokyho počkám. Kluci jdou každý podle sebe sám, jen si dávají srazy, většinou u vodních zdrojů, tj. po 5 – 8 mílích. K vodě se musí většinou z trailu kus sejít.
Je pod mrakem, takže se v tom jde velmi příjemně. Ale jsem z nevyspání a celkové únavy tak malátný, že se za chůze několikrát přistihnu při mikro spánku.
U Moosehead Creek (míle 1444.8) potkáme SoBo hikera, který si dochází přeskočenou část (Move On, 30, Velká Británie). S klukama se zná z doby před Kennedy Meadows, kdy šel ještě jako ostatní na sever. Bavíme se a on vedle tipů na místa které nás čekají varuje před komáry v Oregonu. Bojím se, že tam bude v noci mosquito head net málo.
Při této zastávce taky zkoumám boty, protože ta chodidla bolí vážně hodně. Zjišťuji, že dírama v bocích se mezi podšívku a podrážku dostal sopečný prach, díky potu z něho udělalo těstíčko a po vyschnutí tak vznikla nepálená keramická skulptůra. Ta pak chodidlo náležitě trápila. Rozřezávám podšívku, likviduji keramickou vrstvu a rázem se mi jde líp. Na životnosti boty to samozřejmě nepřidalo, ale stejně mi musí vydržet už jen den a půl.
Od půl šesté se přes nás tu a tam přežene přeháňka. Kolem míle 1449 se dostáváme na otevřený hřeben, který poskytuje skvělé výhledy, ale zároveň nás vystavuje větru, takže spolu s deštěm nás to rázem schladí.
Před osmou zastavujeme na míli 1453, stavíme stany a tarp. Už tu pár lidí stanuje, k mému překvapení i Green Bean. Ještě si děláme 1 míli dlouhý výlet pro vodu. Usínám o víc jak hodinu dříve než obyčejně – nemůžu psát blog, o to víc si pospím.
57km (celkem 2.467km)