PCT 62. den

Posted on by ricostarica

Dnes jsou to dva měsíce, co jsem vyrazil. Že by se mi ráno dvakrát chtělo obléci si mokré kalhoty, to zrovna ne. Od šesté pokračuji kaňonem a po míli a kus začínám stoupat směrem k průsmyku Benson Pass. Jo a jestli jsem si myslel, že si ráno nenamočím, tak to jsem se  spletl. U Wilson Creeku potkávám Sedapčeka (24, Německo – známe se už z Kennedy Meadows). Má těžké pohorky, které dlouho schnou a tak se snaží potok přemostit kládou, ale je titěrná, voda ji odnese. Nakonec do ní musí i on.

Sníh už je jenom půl míle před vrcholem. Je tvrdý, ale z části odtátý, tak je značně hrbolatý. Nejde se v tom úplně dobře.
Ani se neobtěžuji s hledáním trailu. Vidím cíl, jdu k němu přímo. Na Benson Pass (míle 966.3, 3 080 m n. m.) vylezu v půl deváté a snídám. Ono je teda odvážné říkat tomu průsmyk. Spíš průsmýček.
 
Scházím kolem Smedberg Lake do údolí.
Trail se ztrácí, jsou tu sněhové jazyky a tak se třemi dalšími hikery hledáme cestu do údolí metodou pokus–omyl. Sráz je docela příkrý. V údolí z dálky minu Benson Lake a po přechodu Piute Creek si dávám oběd, sám ožírán komáry. Je těžké sníst jen svůj obědový příděl a zůstat lhostejný k dalšímu jídlu v bear canisteru. Vím, že mám zásoby přesně rozpočtené na 7 dní a že nesmím ujíst víc, než je denní příděl. Připadám si jak abstinující alkoholik nad otevřenou láhví kořalky.
 

Na druhé straně údolí stoupám k Seavey Pass (míle 975.7, 2 782 m n. m.) A pak zase dolů, zase to pomalé prokousávání se rozbředlým sněhem. Kolem spousta malých jezírek. 

 

Ale jak to ještě před týdnem bylo, že šel člověk půl dne do kopce a půl dne z kopce, tak tady se to střídá po dvou hodinách. I méně. Pětset metrů vystoupat, pětset metrů spadnout. A znovu. Jako na horské dráze. Kopce jsou menší, ale převýšení tu jeden naběhá za den stejné. 

U Rancheria Creek se asi netrefím na trail, jdu těsně podél břehu potoka přes velké balvany. Nejen že mám co dělat, abych mezi ně nezahučel, ale jeden na mne málem spadne, když se za něj snažím chytit. Měl dobře půl metráku. Pak se vyškrábu do svahu a pod sněhem na mne vykoukne stezka. 
 

Jestli jsem si včera posteskl, že už málo brodím, tak dnes jsem si to vybral i s úroky. Je to tak 50 na 50 s přecházením suchou nohou. Většinou to ale stojí notné obcházení po a proti proudu, než se najde něco po čem se dá přejít či přeskákat. 

 

Zlatým hřebem je Kerrick Creek (míle 979.8). Dorazím k němu ve čtvrt na sedm. Po chvilce obhlížení do něj vlezu a hned mám vodu nad boky. Proud mne po kluzkých kamenech ztrhává. Vrátím se na břeh, kde najdu zakempené čtyři hikery. Říkají, že vody je místy po krk a že čekají na ráno, až bude hladina nižší a proud menší. Představa ranní koupele mne neláka. Spolu s Markusem (25, Švédsko) obcházíme břeh. Asi 100 m proti proudu se potok dělí do dvou ramen. Řečiště je tady nejširší a zdá se, že nejmělčí. První brodí Markus, jde bokem, má co dělat, proud ho trochu snese, ale přejde. 

 

Já jdu předpisově čelem k proudu, ale mám pocit, že tak vodě předkládám větší plochu. Jsem předkloněn snad 45°, hůlky v proudu vibrují jako struny. Mám co dělat, proud je opravdu silný. Tak dva metry mne to snese, nicméně zůstávám stát. Je to trochu vabank, ale nakonec se i já dostávám na druhou stranu. 

Markus tu zůstává na noc, já chci ještě kus ujít. Aby mi vyšlo jídlo, musím denně dát alespoň 20 mil. A v tomhle terénu to jde žalostně pomalu. Následující hřeben ale přeběhnu na vlně adrenalinu z přežitého přechodu. Na druhé straně mne čeká ještě poslední, podle mapy a průvodce údajně malý potok. Před měsícem bych to před ním zabalil a šel domů. 

Na míli 982.3 to před osmou balím. Vařím večeři, stavím tarp a zaháním dotěrného jelena. V devět lezu do spacáku. 

Až teď mi dochází, že 21. června je Naked hiking day. Z těch deseti lidí, co jsem dnes potkal ale nešel nahý ani jeden. 
 
33 km (celkem 1 698 km)

3 Replies to “PCT 62. den”

Přidat komentář