PCT 55. den

Posted on

Budíme se do jasného dne, teplota 10°C, vyrážíme v 6:00 a první vodu přecházíme suchou nohou. Co si víc přát. Před náma 940 výškových metrů a údajně nejobtížnější průsmyk Sierry. První dvě a půl míle jsou ale jen mírné stoupání. Teprv když dorazíme k morenovému poli začíná to být prudší, klikatý had serpentin. Po další míli a půl prvně brodíme. To už je po osmé a tak posnídáme. Proběhnou kolem nás dva kluci, co jsme spolu na dnešek kempovali (Big Bear a u druhého jsem jméno nechyt). 

Pak začal sníh a to před čím všichni varovali. Je to dlouhý a místy dost prudký, i když určitě by se dala najít i pozvolnější cesta než ta, kterou jsme se dali my. Navíc sníh má ideální tuhost, ani nevytahujeme nesmeky. Dlouhý to je, zadýchaný jsme, ale že by to bylo nějak obzvlášť těžký, to ne. Čekal jsem to horší. 
 
Na vrchol Muir Passu (míle 838.6, výška 3.648m.n.m) dorážíme v 11:00. Od roku 1930 tu stojí nouzový přístřešek Muir Shelter. 
Chvíli si povídáme z Big Bearem a tím druhým klukem a po 20ti minutách začneme scházet. No scházet, ono to nejdřív moc neklesá. Pohybujeme se po náhorní plošině. A zase to ticho, jako včera. Ruší ho jen vítr. A taky občas slyšíme pod sněhem tekoucí vodu. To pak našlapujeme obzvlášť lehce. Přestože sníh ještě není uplně měký, je chůze po něm delší než obvykle. Pod úroveň trvalé sněhové pokrývky se dostaneme až po dvou hodinách u jezera Sapphire Lake na míli 842.2. 
 
 

Snad proto, že jsem měl pocit, že sníh je skoro za náma, udělal jsem školáckou chybu. Šlapl jsem těsně vedle vyčnívajícího kamene. Tedy tam, kde sníh odtává nejdříve a kde je tudíž nejměkčí. Okamžitě mi noha zajede dolů, mezi další kameny. Zatmí se mi před očima. Kotník. Když popadnu dech, musím sníh kolem nohy odhrabat jako včera Remi. Bez toho nohu vytáhnout nedokážu. Šok odezněl, prohlížím kotník. Je potlučený a později místu zmodrá. Ale postavit se na něj můžu a chodit taky. Zase při mě jednou stáli všichni svatí. DG! A přesně takovéhle banální chyby se stávají z únavy. 

Ujdeme už jen asi 300m a dáváme si na břehu jezera hodinovou obědovou pauzu se sušením. Sušit je co skoro vždy, i když neprší. Stany i spacáky bývají ráno vlhké díky kondenzaci.

 

Po obědě jdeme zase pomalu. Tentokrát nás nezdržuje sníh, ani převýšení či brody.

 

Tentokrát za to mohou jezera a hory. To jak se nám předvádějí. Jako modelky. Co sto metrů je vidíme z jiného úhlu, zastavujeme se, zacházíme si.

 

Ale my sem nepřišli honit kilometry. Přišli jsme si užít právě tohle a tak si to užíváme.

 

Jakmile začne cesta znovu rapidněji klesat, stává se hlavním aktérem řeka Evolution Creek. Při tomhle stavu vody se tomu nedá říkat potok. Rozdivočelá voda  si hledá cestu kudy to jen jde. 

 

V rovině pak zaleje celé louky a vytváří mokřady. 

 

Na chvíli se zdá, že zkrotla a tváří se jako kultivovaná řeka. To ale jen do první terenní nerovnosti, pak se znovu rozvášňuje. A tohle se opakuje pořád dokola.  

V jednom takovém místě, kde je voda zase divoká, křižuje řeku PCT. Cedule varuje, pro případ že bychom si toho sami nevšimli, že při vysokém stavu vody je zde brod životu nebezpečný. Naštěstí je zde alternativa: kousek proti proudu je řeka rozlitá do široka na louce a dá se přebrodit úplně jednoduše. 
 
 

A pak ještě projít bažinou mezi stromy. 

 

A to jsme si ještě před chvílí libovali, jak jsme všechny odpolední přechody vody zvládali (víceméně) suchou nohou. Někdy to bylo až komické. Jako by to vymýšlel nějaký architekt vytvářející opičí dráhu. Kus po padlém stromě, pak přeskočit metr, přehopsat po kamenech a zbytek zase dojít po kládě. A skok daleký s batohem na zádech patří mezi mé obzvlášť oblíbené disciplíny.

 

Kousek po té, co přejdeme Evolution Creek je tento zahnán do úzkého koryta a prudkým svahem padá dolů.

 

Koukáme na ten vodopád a na sprej vody, který se nad tím vším vznaší, až to ve večerním světle vytváří duhu.

 

Sbíháme po skalnatých serpentinách do výšky 2.582m.n.m. a tam si v půl osmé nacházíme na míli 852.2 vedle již zase o něco klidnější řeky nocoviště.

Po večeři si ještě chvíli povídáme o tom, kolik věcí se nám zase podařilo zažít během jediného dne. V půl deváté jdeme na kutě. Do usínání nám řeka hučí v klínu rozervaných skal. 

33km (celkem 1.486km)

One Reply to “PCT 55. den”

  1. Jdu otestovat komentáře 🙂 Po delší době jsem měl čas na čtení, tak si to dávám vše nejednou. Jako vždy paráda tak si to užívej. Tom

Přidat komentář