Slibovaná bouřka nepřišla, nijak nám to nevadí. Přestal i déšť, část napadaného sněhu odtála, ale pořád ho dost zbývá. Tarp mám pokrytý tenkým plátkem ledu. Nicméně obloha je vymetená, a i když mrzne, vypadá to na hezký den. Vyrážíme v půl sedmé. Hned po pár metrech nás čeká první brod. Chvíli běháme kolem, zda to nejde nějak přejít suchou nohou, ale bez výsledku. Je to široký a docela prudký, musím v botách. Tak si alespoň sundám ponožky. Když si je na druhé straně nandavám, vůbec nemám v nohách cit. Přemýšlím, jak dlouho by trvalo, aby mi omrzly. Letmo si vzpomenu na Radka Jaroše, ale to bych srovnával nesrovnatelné. Dál vlastně běžíme, abychom se zahřáli. Další přechod vypadá, že by se dal zvládnout suchou nohou po kládách a kamenech. Ale vršky kamenů jsou pokryty ledovou krustou, takže tam stejně zahučíme. Co je horší, že Remimu upadne do vody hůlka a proud je v tom místě tak silný, že mizí v nenávratnu. Ani já na hůlkách nenosím poutka, ale před Sierrou jsem si na ně právě kvůli brodům navázal tkaničky z bot, které jsem vyhazoval a teď jsem za to dvojnásob rád.
Říkám si, že by Remi měl mráz snášet líp než já. Ač je vystudovaný žurnalista, živí se manuálně v mrazírnách, celý den v -25°C. Ale podle toho že pyskuje jako já, jsme na tom oba stejně.
Po třetím brodu se už dostáváme na palouk ozářený sluncem. Zastavujeme, boty jdou dolů a my se snažíme nohy usušit a ohřát. Rovnou si děláme snídani. Mezi tím se tak oteplí, takže už brodíme bez problémů.
Znovu opravuji batoh. Chybí mi materiál na záplatu popruhu, kterým projel železný prut. Tak si z tejpy vyrobím provizorní polštářek, na protržené místo ho přilepím a ono to funguje. Batoh se zas nese líp.
Kus jdeme polomem, hodně obcházíme a přelézáme padlé stromy. Na dně údolí se nacházejí mokřiny. Krátce sprchne. Znovu začínáme stoupat, abychom to k zítřejšímu, udajně nejtežšímu průsmyku Muir Pass neměli tak daleko. Vedle nás pro změnu burácí Middle Fork Kings River.
Procházet kaňonem, který je po stranách lemován hřebeny vyvolává podobný pocit jako procházet gotickou katedrálou. Je to směs krásy, bázně, úcty a pokory. A tam, kde by se nacházel začátek presbytáře je na míli 831.6 plácek zvaný Little Pete Meadow. Tady ve společnosti tří dalších kluků přespíme. Místní vysoké se to asi nezdá – sedmičlenné stádo nás bez známky plachosti z několika metrů okukuje.
K večeři si chci udělat fazole, co jsem našel v Bishop v hiker boxu. Při bližším ohledání se ukáže, že jsou to solené mandle. Takže mám mandlovou rýži se zbytkem slaniny a chilli papričkou. Kluci tu dělaj oheň, suší u něj boty, ale já v půl osmé, hned po večeři, mizím ve spacáku.