Docházím k prvnímu horskému plesu – Chicken Spring Lake (míle 750.8). Dobírám vodu, snídám, užívám si místa.
Pokračuji a v půl dvanácté zjišťuji, že do dnešního cíle mi zbývá jen 6 mil. Najdu si stín a dělám si dlouhou siestu. Jak je všude vlhko, ozývá se i teď v poledne z okolních luk kvákání žab.
Divím se, kde jsou kluci a odpověď příjde za hodinu. Doráží Remi se zprávou, že Cookie Monster na jednom sněhovém jazyku uklouzl a při pádu si o kámen udělal několika centimetrovou díru pod kolenem. Je to na šití. Taková smůla a stane se to zrovna jemu, klukovi z Alp, absoloventovi vojenské školy, který je na horách víc než doma… Jeden blbej krok.
Vyrazili s Machine Mamma do Lone Pine. Machine Mamma musí k doktorovi taky, odkládal to původně až do Bishop – má bolestivé problémy s chodidly. Tak to sfouknou oba najednou. Znamená to pro ně minimálně 3-4 dny zdržení. Ale při jejich tempu nás brzy doženou. Mám pocit, že kromě obchodníků a hospodských mají podél PCT žně i doktoři. Z naší původní pětičlenné partičky jsem poslední, kdo v jejich spárech ještě neskončil. A doufám, že to tak zůstane.
Remi se taky naobědvá a pokračujeme spolu. Brzy překračujeme oficiální hranici prvního národního parku Sequoia and Kings Canyon Parks. Pro spaní na jeho území je potřeba povolení, to ale pokrývá náš PCT Long-distance Permit.
Před pátou docházíme k Rock Creek. Je to předposlední zdroj vody zmíněný ve water reportu. Water report je jednoduchá google tabulka, kde jsou vypsané jednotlivé zdroje vody a jejich aktuální stav. Tabulka je průběžně aktualizovaná procházejícími hikery. Každý z nás si do teď nesl aktuální tištěnou kopii, nebo alespoň elektronickou verzi v telefonu. Prvních 700 mil jsme na něm byli při frekvenci zdrojů pitné vody v rámci desítek mil doslova závislí. Od dalšího zdroje na míli 762 už nebude potřeba. Na Sieře je vody všude dost. K užitku bude zas až v severní Kalifornii od míle 1.195.
V pět to zabalíme na tábořišti na míli 760. Je to velký plácek, který obklopují jedle a louky. Hned vedle teče Perrin Creek – spíše říčka než potok a teď, když taje sníh, pěkně divoká. Kolem pobíhají srny, které jsou zřejmě na přítomnost lidí zvyklé – moc plaché nejsou. Potkáme tu Stretche i s celou skupinou, se kterou absolovují školení pohybu na sněhu a vůbec bezpečného fungování na Sieře. Zítra je čeká nacvik přechodů rozvodněných potoků. My začneme rovnou praxí. Vede je asi šedesátiletý Ned, který šel PCT poprvé roce 1974.
Vypráví nám, jak tehdy byla PCT vlastně jen čára na mapě, pár lokálních trailů, žádné značení, žádní trail angels… Něco podobného dnes asi zažívají lidé na CDT, včetně Petra a Olgy K.
27km (celkem 1.283km)