Noc úplně bez větru, nezvyklé teplo. Když jsem dofiltrovával vodu, trhnul se mi filtrovací vak (Sawyer). Vím že se jim to stává, a jsem rád, že se mi to přihodilo až teď, na konci jižní Kalifornie. Od Kennedy Meadows dál bude vody spousta a já mohu jako vak na špinavou vodu použít druhou láhev (vak) na vodu pitnou (Platypus), který jsem původně bral právě jen na první „suchou etapu“. Naštěstí závit na samotný filtr má univerzálni rozměr, pasuje na něj jakákoli láhev. I tak můžu nést až 5 litrů. Dnes to máme k další vodě 18 mil. Vyrážím v 7:15, Honza a Kristýna chvíli po mě.
Již tradičně začínám nastoupáním na hřeben (330m). Pak jdu nějaký čas po jeho severozápadní straně, krytý před sluncem (s Tom Notchem jsme tomu říkali „Walking on the Dark side of the Force“).
Potkáme několik kvetoucích Joshua trees – takhle v plném květu jsem je ještě neviděl.
U Owens Peak (míle 660) začneme klesat a o dvě míle dál trávíme siestu ve stínu dvou borovic. U oběda (zase tortila s něčím, nejčastěji s arašídovým máslem) začínáme s hrou „co bychom si teď dali k jídlu doma„. To brzy. Chci nás vidět za dva měsíce.
Nechceme jít o moc dál – rádi bychom do Kennedy Meadows dorazili až 1.června. Zkoušíme plac na stráni hned za pramenem, ale je moc z kopce. O míli dál, tedy na míli 670.4 nacházíme hezké místo na ostrohu vyčnívajícího pod trailem. Nadšený z místa se dnes rozhoduju pro širák. Honza s Kristýnou staví stan.
Vaříme večeři, hraju a s obavou sleduju rostoucí mrak nad hřebenem. Když se z dálky ozve hřmění, už na nic nečekám, stavím tarp a kotvím ho obzvlášť pečlivě. Samozřejmě že se mrak přežene a zůstane po něm vymetená obloha. Tak alespoň usínám s „otevřeným hangárem“.
Ani si nesundavám na usínání brýle, abych si co nejvíc užil hvězd. Rozpálená kamenitá zem příjemně hřeje do zad. Je to jako usínat na peci. V polospánku si ještě říkám, jak může být život jednoduchý, když největší tragédií dne bylo, že jsem si večer nemohl vzpomenout na všechny sloky Strašlivé písně o Golemovi.