Ještě několikrát se v noci probudím s pocitem, že slyším déšť, ale bylo to zas jen popraskávání drátů na hlavou. Vyrážím v šest. Cesta stoupá a klesá pozvolně, křoví podél cesty je často kolem dvou metrů, takže si člověk připadá jako v aleji, nebo na vinici. V půl desáté dorážím na silnici vedoucí do Green Valley a nacházím tu Andersonovic pozvánku do jejich Casa de Luna.
Nechci být z těch, kdo lituje, že je nenavštívil. Dvě míle po silnici a pár minut po desáté už je mi jako všem ostatním nabídnuta hawaiiská košile.
I tady se spí na zahradě, ale zahrada tu má podobu soukromé džungle, takže se v ní jednotlivé stany ztrácí, jako bychom vůbec nesešli z trailu.
Usazuju se do sofa před barákem, probírám s ostatními cestu před náma, podřimuju, chvíli hraju na „blechu“, ztrácím pojem o čase.
Někdo opravuje výstroj, někdo čmárá na kameny nebo se hraje nějaká společná hra.
Opět: všichni vědí, že není kam spěchat. Čas se zastavil.
Z polospánku mne probere až společná večeře – Taco Salad, který připravují Andersonovi za pomoci přítomných. A pak zábava. Většinu času si povídám s Janem a Jůlií. A hraju. Budu se muset naučit víc věcí od Beatles, všichni je tu pořád chtějí. A na všechny jako královna šťastně shlíží Terry Anderson, usazená nad schody. Už 17 let takhle hostí všechny PCT thru hikery. Podle ní „Hikers season is much better than Christmas.“
