Nepršelo, jen větru zas bylo víc než dost. O pátý na cestě, mraky stále nad náma. Teplota se motá kolem 7 °C, s větrem je to pocitově na nule. Nepřestává nás udivovat, jaké jsou tu teplotní rozdíly: buď zima, nebo vedro. Nic mezi.
Snídáme na staré cisterně, která sbírá dešťovou vodu. Divíme se, k čemu tady na pouštní hřebenovce mohla být. V devět konečně začíná pršet.
Ne moc, pokračujem v nezměněném tempu. Najednou zjišťuji, že mám na jedný ruce zkřivený prsteníček.
Nijak to nebolí, nijak jsem se do něj neudeřil, ale narovnat ho nedokážu. Zrovna jsme se dostali na GSM signál, tak vznáším dotaz ke svému pražskému medicínskému supportu: křeč šlachy, může se jednat o dočasné zkrácení – jemné masáže a teplo pomůžou. OK, pro dnešek jdou hůlky do batohu a pravá ruka do kapsy. Možná i málo hydratuji, musím víc pít.
Cestou potkáme dvě plné vodní kešky. Nemuseli jsme od včerejška táhnout vodu na dva dny, ale jeden nikdy neví.
Sbíháme z hřebene a po 27 km (míle 151,8) se před dvanáctou dostáváme na Highway 74. Opouštíme trail a vydáváme se podél silnice navštívit další legendární místo na PCT, míli vzdálené Paradise Cafe. Tahle hiker-friendly hospoda dokonce přijímá a uschovává resupply boxy. K obědu si necháme přinést české pivo Rebel. Tak doma jsem se s ním nikdy nesetkal, ale v místní nabídce září jako diamant.
Místo je to opravdu kuriozní, což podtrhuje svou produkcí v rohu sedící muzikant, který má před sebou klávesy s přednahranými doprovody a na klíně akustickou kytaru, na kterou hraje. Občas si dá sólo i na klávesy a melancholicky zpívá jako Johnny Cash zkřížený s Ericem Claptonem. Bizár.
Po 90 minutách se zvedáme a vracíme na trail. Před námi je uzavřený úsek. Dá se ještě absolvovat 17 km po trailu, ale pak se musí sejít zpět na Highway 74 a dojít podél ní až k městečku Idyllwild.
Většina lidí proto rovnou stopuje do města. My jsme si řekli, že pokud možno nebudem přeskakovat a že si tu obchůzku odšlapem. Jsou před námi i další uzavřené úseky, kde to jinak nepůjde, ale pokud bude sebemenší pěší možnost, tak ji využijeme. Pršet přestalo, dokonce na chvíli vysvitlo slunce. Stoupáme z 1 500 m na 2 000 m. Kolem vidíme stopy ohně, ohořelé stromy, saze na kamenech. Trail je uzavřený právě kvůli následkům požáru.
Počasí se opět začne horšit, tlak prudce klesá. Na míli 159,7 si nacházíme místo k zakempení. Jsme sice v mraku, ale dobře chráněni před větrem. Teplota je kolem 3 °C (včera prý u Big Bear sněžilo), tak rychle stavíme tarpy (Top Notch má tarptent, já poncho) a v sedm už jsme zase ve spacácích. Top Notch pokašlává, moc se mi to nelíbí. Myslím, že trochu podcenil oblečení. Zítra mu v Idyllwild vyberem nějakou mikinu a teplý ponožky.
Ano, předjímám, možná nespravedlivě, ale spadl v noci a pak střízlivěl ??