Přispíme si, vstáváme za světla, v šest šlapeme. Obloha úplně vymetená. Pořád stoupáme, abychom po hodině došli k samotné uzavírce. Místňák který se znenadání zjeví z vedlejší cesty nás varuje, ať to ani nezkoušíme přes uzavírku projít. Že to nestojí za to – sesutá půda, nestabilní terén… Upřímně, ani nás to nenspadlo. A tak to co jsme za půl dne nastoupali během dvou hodin zase ztrácíme. Po 5.9 mílích se dostáváme k silnici. A pak začne asfaltová nuda.
Skoro začínáme závidět těm, co tenhle obchvat přeskočili a stopovali. Když nám ale samo od sebe zastavilo auto, uctivě děkujem, že si to odšlapem. Chlápek se nám představí jako Heinz a ukáže se, že je to otec Nitro z PCTA, kterou jsem potkal u Scouta a Froda. Ukazuje nám na mapě kudy nejlépe projít, informuje nás o ostatních uzavírkách a vrazí nám do ruky po plechovce limonády a čokošku. Po 6.8 mílích odbočujeme ze silnice na vesnickou prašnou cestu. To už je veselejší. Jak se začneme blížit k Idyllwildu, objevují se víkendové chatky, jako v českých chatových koloniích. Některé mají podezřele ruský charakter, což posléze potvrdí nápisy v azbuce.
Top Notch se kvůli nohám necejtí na pokračování, tak vyhledáme místní campground a stavíme tarpy. Jdem si přemáchnout prádlo, některé kousky už to potřebovali několik dní.
Mezi tím dorážejí Francouzi (Pierre a Cookie Monster) s Kayou. Vzali to z Paradise cafe stopem. Jdem po nákupech, Top Notch pořizuje chybějící oblečení a zásoby jídla na další etapu (5-6 dní), já plyn do vařiče a čerstvý potraviny (ovoce, sýr, tortily). Pak sprcha a posedávání se známými, co jsme v minulých dnech potkali. Směsice je to pestrá, překvapivě převažuje mezinárodní zastoupení: krom zmíněné Francie a Německa je to Holandsko, Švýcarsko, Austrálie a Kanada. Zvláštní, že jsem tu nepotkal ještě nikoho dalšího z „post sovětského bloku“. Zítra ale vyráží z Campa tříčlenná česká parta, tak jim fandím, třeba mne doženou.
A po něm nějaké dvě holky začnou chroptit na death metalový podklad. U místního publika mají stejný úspěch. Tady je fakt možný vše.
Jakube smekám a netrpělivě čekám na další články. Mas můj obdiv! Podle všeho máš i štěstí na lidi kolem sebe, tak ať je vždy dostatek energie a vše vychází dle plánu. Bůh s tebou kabrňáku 🙂
Ahoj Kubo,
tak to kloboucek dolu… za 9 dni cca 300 km, hodne nehostinou krajinou, to je hodne rychly tempo…
At to jde !!!
Filip