V noci kolem nás propochodovalo stádo prasat. Do Sermana vcházíme v 7:00 za zvuku kostelních zvonů. Žel cesta má stále stejný charakter jako včera odpoledne. Úzké dobytčí stezky plné kamení obrostlé keři, bordel kolem, skládky, sem tam vyhozená lednice, sem tam rezivějící vrak auta.
Požitek z krajiny nulový jen jsme zpocení od stoupání a klesání. Občas projdem vesničkou, ale kromě fontánek s vodou tam nic zajímavého není. Místo lidí nás vítají stáda prasat. Jedinou zábavou je slalom mezi kravinci a pozorování scarabeů, jak si válej kuličku. Za celý den potkáme jen dvojici kluků, kteří nám signifikantně přejí „Bon courrage“…
Na přírodu se to začne podobat až kolem poledne. Oběd si vaříme na malé skalce (chilli con carne). A pak se to zas změní k horšímu. Slunce nás peče, stoupáme a klesáme, ale požitek z krajiny nemáme. Ve vsi Pianello nás místní aktivně ženou ke kostelu. My v domnění, že nás navádějí na značku klesáme o 200 výškových metrů, abychom došli ke gíte (ubytovně). Správkyně na nás vyběhne, jestli máme rezervaci. Když ji řeknem, že tu nechcem spát, div nás neseřve proč ne. Když se zmíníme, že máme stan, div nevolá policii a několikrát nám důrazně sdělí, že stanovat je zde zakázáno. Vymluvíme se, že jdem ještě další etapu a dostanem z ní alespoň jedno pivo.
Poté procházíme územím, kde před časem řádil požár mezi ohořelými stromky, jsme všude umazaní od mouru.
Máme toho plný zuby. Máme pocit, že tahle trasa vznikla tak, že někdo v kanceláři pro korsický turistický ruch nakreslil čáru na mapě a vůbec netušil, kudy to vede. Pokud někdo bude chtít jet chodit na Korsiku, GR20 doporučíme všema dvaceti. Ale Mere a Mere Nord budem rozmlouvat ze všech sil. Oficiálně jsme ji přejmenovali na Merde a Merde…. (Pardon my French.)
Do Valle-d’Alesani přicházíme po průchodu „prasečí roklí“ v sedm. Oproti mapě tu není refuge, ale jen gíte. Pani hostinská z první hospody co jsme dnes potkali nám poradí, že stanovat se dá u kostela, je tam i voda. Pochopíme z toho, že tam mají vymezenou ohrádku pro stanaře. Poděkujem a dáme si u ní malé pivo. Seznamujem se s párem z Irska, který jde stejnou trasu, ale v opačném směru. Ti jsou překvapivě nadšení, že šli krásnou krajinou. Chvíli tomu nechcem věřit, pak nám to vlévá mírný optimismus do žil. Tak tam přilijeme ještě druhý pivo.
Kostel najdem snadno, ale ohrádku ne. Nicméně voda tu je, paní asi myslela, že si můžem ustlat pod hřbitovní zdí. To taky činíme. Krátká studená večeře, čaj a v deset usínáme za štěkotu místních psů.
27km, převýšení 2.570m