V 6:45 začínáme stoupat na kopec nad vesnicí. V osm tam jsme a výhled je nám odměnou. Koukáme na moře a poslední kopce před námi. Irové měli pravdu. Tohle je fajn. Pokračujem po hřebeni.
Marek cestou přelepuje puchýře, kterých má požehnaně. Divím se, že s tím ještě dokáže jít. Já mám jen sedřenou patu v místem, kde se mi protrhla vystýlka boty (Merrell Moab).
Obcházíme vrcholy kopců po krk v kapradí, které tu dominuje ostatní vegetaci. Držíme se na 1.000m a v 10:15 zahajujem finální sestup k moři.
Za Santa Reparata di Moriani si dáme v gíte malé pivo a v půl jedné na klidným místě u potoka vaříme oběd (hovězí stroganoff).
Projdem San Nicolasem a za ním zradí Marka nohy docela. V tuto chvíli je to kotník. Natažená šlacha, nebo zánět, každopádně sotva jde. Poslední 3 kilometry na Moriani Plage se ploužíme tempem hlemýždím.
Původně jsme se chtěli jen vykoupat na pláži, najíst a pak si najít za městem nocoviště, ale to teď nepřichází v úvahu. Zamíříme k nejbližšímu campu a stavíme stan mezi dovolenkáři. Naštěstí ještě není plná sezóna a tak je poloprázdný.
Takže pláž, koupání, večer vycházka do vsi, velká večeře na závěr špacíru: ryby, olihně, salát, láhev vína. Není nic hezčího, než něco hezkýho. Pro jistotu hledáme zastávku autobusu, aby zítřek proběh bez komplikací. Po prakticky třicetipěti dnech denního chození (Camino+Korsika) mám nastartovanej metabolismus tak, že bych jedl jak nezavřenej – cestou ze vsi ještě spořádám velkýho burgra (je dobrý mít omluvu pro vlastní nenažranost).
Ještě si sednem na jedno na terasu u pláže, koukáme do vln a já si uvědomuju, že do tohohle výletu jsem Korsiku znal jenom z moře. Jako by to pro mne byly dvě různý země. O půlnoci to zalomíme.
22km, převýšení 1.1910m