Řeka Le Tavignano protéká těsně pod refugem. V 7:15 ji přejdeme, Van Dama necháme, ať zas chvíli šlape s Australanem.
Klesáme po proudu řeky dlouhým kaňonem jak z kanadských lesů. Obcházíme příkré ostrohy, teplota stoupá až na 36°C, ale většinu času jsme schovaní v jehličnatém lese.
Dlouho nevidíme živáčka, až kolem desáté se začínají trousit první lidi proti nám.
Do města Corte dorážíme před dvanáctou. Má docela atmosféru, ale je plné turistů. Nakupujem v krámu sýry, chleba, čerstvej džus, rajčata atd., usedáme na schody mezi restauracemi pro turisty a královsky poobědváme. Tak hojně, že máme problém se rozejít.
Pokračujeme na východ k moři, ale cesta na Santa Lucia di Mercurio není hezká. Valná část vede zarostlým úzkým úvozem, slunce pálí a my se trmácíme nahoru, dolu, nahoru… Ani krajina kolem není inspirativní. Snaží se k nám přidat další pes, ale po zkušenosti s Van Damem ho nekompromisně zaháníme. Když se na dalším kopci za Santa Luciou máme spouštět dalším trním ke Castellare di Mercurio, volíme raději asfaltku po vrstevnici na Sermano. To už je po šesté a my toho máme dnes plný zuby – slunce, fádní cesta… Už koukáme po místu k zakempení, ale vše je buď oplocený, zahnojený od krav, nebo je to příkrej svah. Nakonec objevíme malou loučku obrostlou stromy a keřím, tady snad nebudem nikomu vadit. Vaříme večeři, ošetřujem nohy, v devět uléháme.
28km, převýšení 2.270m.