Po snídani se ještě jednou loučíme s Bulhary. Bereme si na sebe kontakty. V 6:30 vyrážíme a za půl hodiny jsme na rozcestí GR20 a Mare a Mare Nord. Marek mi navrhuje, abychom se rozdělili a já zkusil dojít GR20. Tak teoreticky by to možný bylo: tempo mám vyšší a fyzicky jsem zatím ok. Ale ani na chvíli o tom reálně neuvažuji. Dva jsme vyrazili, dva dojdeme. Otáčíme se na východ.
U lesních kasáren 2. regimentu parašutistů Cizinecké legie se značka stáčí k jihu, následujem ji dalších dvacet minut.
Profil krajiny neodpovídá mapě. Jdem moc k jihu. Konzultujem to s GPSkou v mobilu a opravdu: u kasáren jsme neměli odbočit. Ale jdeme po značce. Vracíme se. Jdeme podle navigace neznačenou lesní stezkou. Naštěstí se po kilometru začnou objevovat mužíci a pak i stará vybledlá značka.
Oficiální cesta byla asi svedena jinam. Ani v mapě, ani v navigaci to ale nemáme a nechce se nám po ní jít, když nevíme, kam vede. Po dvou hodinách se na oficiální cestu (je značena úplně jinou barvou než ta předtím) znovu napojujeme a pokračujem v klesání do údolí.
Průsekem koukáme na Monte Cinto (2 705 m), kolem kterého jsme měli o 400 m níž procházet.
Zahlédnem i ves Calasima, ze které jezdí autobus objíždějící uzavřenou etapu. Dokonce míjíme rozcestník, od kterého tam vede značka. Znovu usedáme nad mapou, počítáme čas, zjišťujeme návazná spojení na letiště… Stále nám chybí jeden den – ten, který jsme na začátku ztratili kvůli nejedoucímu autobusu. Marka navíc už dost zlobí nohy, a tak se držíme původního plánu.
Cesta je to hezká a míň dramatická. Jako velké pozitivum vnímáme, že je na ní daleko menší provoz než na GR20.
U říčky U Viru nacházíme trosky opuštěné vesnice.
Pod zachovalým kamenným mostem ze sebe shodíme oblečení. Na pár minut do řeky zahučíme.
U vsi Albertacce docházíme k velkému jezeru (840 m). Cestou podél něj je otevřená hospoda, tak se rozhodnem věnovat svému oblíbenému sportu – gastroturistice. Obsluha komunikuje jen francouzsky. Náhodně zaboříme prst do denní nabídky. Vyklubou se z toho játra v medovohořčičné omáčce (!) a steak z neidentifikovaného zvířete, nejspíš nějaká divočina, doplněné velkým salátem. Mozek opojený gastrozážitkem na několik dlouhých minut vypne.
Z jezera se později vyklube přehrada.
Na hrázi se nás chytne místní vořech, který se nenechá zahnat. Jde s námi, respektive před námi. Ukazuje cestu. Protože jsme ho potkali na přehradě, říkáme mu Van Dam.
Pokud jsme si mysleli, že to už bude jen rovinka, tak to byl omyl: prudce nastoupáme 750 m na Bocca Larinella. Nahoře potkáváme velké stádo ovcí, opět volně se pasoucích.
Sešup do údolí a v sedm přicházíme k refugiu de la Sega. Oproti tomu, na co jsme zvyklí z GR20, je refugium velmi komorní, přestože má vlastní hospodu. S námi jsou tu jen dva další stany a osm lidí, co spí uvnitř refuga. Plus jeden australský kluk, co spí pod širákem. Do soumraku sedíme na terase u piva a kecáme. Van Dam usedne vedle Australana a stráví tak celou noc.
28 km, převýšení 2 430 m
Ahojky..pekne jsem si zavzpominala..sla jsem na prelomu září/ rijna 2021 sama od severu k jihu. Za 13dni jsem to dala cele. Ale spala jsem , kam jsem dosla. S dopravou od letadla na start a od konce na letiste mi pomohl Lada Wawrecka- najdete ho na FB. Zije na Korsice vic nez 15let a za domluveny fin.obnos se o vas postara. Moc mi pomohl. Verejna doprava na Korsice moc neni. Za mne nejhezci treil, co jsem zatim sla. A to je mi 55let. 🙂 Azulka