Korsika 11. den

Posted on
Po snídani se ještě jednou loučíme s Bulhary, bereme si na sebe kontakty. V 6:30 vyrážíme a za půl hodiny jsme na rozcestí GR20 a Mare a Mare Nord. Marek mi navrhuje, abychom se rozdělili a já abych to zkusil dojít GR20. Tak teoreticky by to možný bylo: tempo mám vyšší a fyzicky jsem zatím ok. Ale ani na chvíli o tom reálně neuvažuji. Dva jsme vyrazili, dva dojdeme. Otáčíme se na východ.
U lesních kasáren 2.regimentu parašutistů Cizinecké legie se značka stáčí k jihu, následujem ji dalších dvacet minut.
Profil krajiny neodpovídá mapě, jdem moc k jihu. Konzultujem to s GPSkou v mobilu a opravdu, u kasáren jsme neměli odbočit. Ale jdeme po značce. Vracíme se, jdeme podle navigace neznačenou lesní stezkou. Naštěstí se po kilometru začnou objevovat mužici a pak i stará vybledla značka.
Oficiální cesta byla asi svedena jinam, ale ani v mapě, ani v navigaci to nemáme a nechce se nám po ní jít, když nevíme kam vede. Po dvou hodinách se na oficiální cestu (je značena úplně jinou barvou než ta předtím) znovu napojujeme a pokračujem v klesání do údolí.
Průsekem koukáme na Monte Cinto (2.705m) kolem kterého jsme měli o 400m níž procházet.
Zahlédnem i ves Calasima ze které jezdí autobus objíždějící uzavřenou etapu. Dokonce míjíme rozcestník od kterého tam vede značka. Znovu usedáme nad mapou, počítáme čas, zjišťujeme návazná spojení na letiště… Stále nám chybí jeden den. Ten který jsme na začátku ztratili nejedoucím autobusem. Marka navíc už dost zlobí nohy a tak se držíme původního plánu.
Cesta je to hezká, míň dramatická a co vnímáme jako velké pozitivum, je na ní daleko menší provoz než na GR20.
U říčky U Viru nacházíme trosky opuštěné vesnice.
Pod zachovalým kamenným mostem ze sebe shodíme oblečení na pár minut do řeky zahučíme.
U vsi Albertacce docházíme k velkému jezeru (840m). Cestou podél něj je otevřená hospoda , tak rozhodnem se věnovat svému oblíbenému sportu – gastroturistice. Obsluha komunikuje jen francouzsky a tak náhodně zaboříme prst do denní nabídky a vyklubou se z toho játra v medovohořčičné omáčce (!) a steak z neidentifikovaného zvířete, nejspíš nějaká divočina, doplněné velkým salátem. Mozek opojený gastrozážitkem na několik dlouhých minut vypne.
Z jezera se později vyklube přehrada.
Na hrázi se nás chytne místní vořech, který se nenechá zahnat a jde s námi, resp. před námi: ukazuje cestu. Že jsme ho potkali na přehradě říkáme mu Van Dam.
Pokud jsme si mysleli, že to už bude jen rovinka, tak to byl omyl: prudce nastoupáme 750m na Bocca Larinella. Nahoře potkáváme velké stádo ovcí, opět volně se pasoucích.
Sešup do údolí a v sedm přicházíme k refugeu de la Sega. Oproti tomu na co jsme zvyklí z GR20 je velmi komorní, přestože má vlastní hospodu. S námi jsou tu jen dva další stany a osm lidí co spí uvnitř refuga. Plus jeden australský kluk co spí pod širákem. Do soumraku sedíme na terase u piva a kecáme. Van Dam usedne vedle Australana a stráví tak celou noc.
28km, převýšení 2.430m

Přidat komentář