K snídani pozorujeme rudý východ slunce. Vyrážíme v 6:30.
Klasicky pokračuje další etapa do údolí, my se však rozhodujem pro variantu, která vede po hřebeni. A děláme dobře – je nádherná.
Dost stoupání a oblézání hřebene, ale na to už jsme zvyklí. Je slunečno, několikrát se míjíme s „našimi“ Bulhary. Dnes jdou jen čtyři, zbytek si dal výlet autem do města Corte.
Na refuge Petra Piana (1.840m) přicházíme v půl dvanácté, poobědváme z vlastních zásob a hodinu vegetíme. Rozhodnem se ujít ještě jednu etapu, prudce nastoupáme do 2.250m. Cestou se na nás tlačí mrak, vždy je jen několik metrů pod námi. Tušíme že zmoknem. Když ale projdem po hodině a půl sedlem, uvítá nás jasno. Pod námi se objeví ledovcové jezero, kterých potkáme ještě několik.
Jsme na severním svahu, je tu výrazně chladněji, fouká studený vítr, míjíme několik sněhových jazyku. Lehce klesáme. Přecházíme pole navrstvených kmenů, je to o zlámání hnátu.
Pak zas stoupáme na hřeben a to už nás zahalí mrak, spadne pár kapek (to trvá asi 5 minut) a my musíme na valnou část cesty schovat hůlky – potřebujem obě ruce volný. Už je to spíš lezení. Ano, dětské lezení, ale přesto. Potkáváme první řetěz.
Procházíme dalším sedlem (přes 2.200m) a následuje sestup do údolí.
Je zdlouhavý a monotónní, dostavuje se únava. Marka bolí holeň a koleno. Z monotónního sestupu a asi i kvůli únavě mi polevuje pozornost, uklouzne mi noha, jdu k zemi, ztrácím kontrolu a sunu se po hlavě dolů . Naštěstí se po půl metru zastavím a obejde se to bez zranění.
Vystupujem z mraku, ukazuje se slunce. Protéká tu říčka, která se místy zařezává do svahu tak, že to vytváří malý kaňon. Pak přechází ve vodopády. A zase jsou tu krávy, tentokrát i s telaty.
Z ničeho nic přichází mokřiná planinka s tůňkami a pak zase padák.
Do refuga Manganu (1.600m) přicházíme po sedmý. Tohle je opět hezký a dobře vedený. Vaříme špagety, povídáme si u toho s mladou pětičlenou partou z Čech, kteří jsou tu jen na čtyři dny a dnes ráno vyrazili. Jdou od severu k jihu. Jsou to vůbec první Češi na GR20, co potkáváme.
Máme takovej hlad, že si uvaříme druhou várku špaget a na oslavu sedmého dne špacíru kupujem láhev vína. Vytáhnu ukulele, mladý Češi z Jablonce a Poděbrad se občas polohlasem přidaj, Francouzi z nedalekého stanu to pojali jako koncert a koukaj na nás. Když se okolí hrne do spacáků, už si jen povídáme, pozorujem blednoucí skály, kolem nás se občas prožene malý mráček. Spát jdem před desátou.
15km, převýšení 2.280m