Snídáme chléb a korsický salám. Ve tři čtvrtě na sedm vyrážíme na „Angličanovy kaskády“.
Po hodině se před námi otevře scenérie jak z „Pokladu na Stříbrném jezeře“.
Divoká říčka L’Agnone zařízlá do kamene tvoří místy tůňky, ve kterých se občas nějaký otužilec vykoupe (zdravím Petra K.!), pak zas prudce běží dál, padá ve vodopádech ve skalnatém údolí.
A nás čeká zatím nejdelší výstup – 1 100 metrů oproti kempu, prudkým svahem po kameni. Škrábeme se vzhůru, slunce nám pálí do zátylků.
Když jsme pak v poledne na vrcholu (2 020 m), přižene se mrak. Sestupujem po druhé straně hřebene, začíná pršet.
Za chvíli se přidá i hřmění. Epicentrum bouřky je naštěstí docela daleko, ale příjemný to není, víme, že jsme téměř na nejvyšším místě v okolí. Stráň je najednou plná potůčků, kalhoty a boty máme za chvíli promočený, kolem nás mrak. Trvá to asi tři čtvrtě hodiny, pak déšť na chvíli přestane. V půl druhé docházíme do refugia de l’Onda (1 430 m). Další etapa je na čtyři a čtvrt hodiny, ale rozhodujeme se nepokračovat a zůstat. Postavíme tarp, vaříme čaj, ohříváme fazole, znovu se rozprší. V touze po suchu se oblékáme do spacího a zalézáme do spacáků, stejně tu není co dělat, leda ještě pochlastávat na chatě, a to se nám nechce. Spánek a četba. Leje a leje. A najednou jako když někdo zavře vodovodní kohout. Všichni se vyhrabou ze stanů s rohlíkem na tváři a snaží se zachytit co nejvíc tepla ze slunce, než zajde za horu. Někteří vylezou na skalku, aby ho měli o minutu déle.
Co je na tomhle refugiu zajímavý, je velký stádo koz, které tu chovaj. Jsme svědky večerního dojení. Tak si hned kupujem jejich sýr k snídani.
Spát jdem v devět.
11 km, převýšení 1 760 m