Rozmazlení včerejší večeří se ráno těšíme, jak si dáme po snídani na chatě espresso. Pár lidí si večer objednávalo celou snídani. Ale ráno byla chata zavřená a objednaná snídaně (resp. její zbytky) byla vyskládaná v lískovkách na terase.
Vyrážíme v 6:30 lesní cestou. Jdeme pod hřebenem víceméně po vrstevnici kolem 1.400m +- 100m s pozvolným převýšením. Na samotný hřeben se nedostaneme. Zato nesčetněkrát přecházíme potoky, jednou se mi tam povede lehce zahučet. Dvakrát přecházíme most přes řeku. Po jedenácté docházíme k refugu Cappannelle.
Stejně jako u toho minulého i k němu vede asfaltka a tak je dobře zásobené. Vařej, objednáváme si polévkové menu. Místo normalní polívky nám přinesou velkou mísu hustého eintopfu. Je skvělej. Když Marek paní domu řekne, že polévka byla excelentní, jen se usměje a řekne: „Já vím.“ Pak dostanem ještě kus sýra a koláč.
Padá tlak, přes poledne se zatáhne, ale v jednu už je zase jasno. Pokračujem stále lesní stezkou, na to co jsme zažívali předchozí dny je charakter krajiny víceméně stále stejný – středoevropský. Až na hory které nás obklopují. Značnou část dne máme slunce z pravé strany a protože se zapomínáme mazat, Marek si spálí pravou ruku a já pravé ucho.
Na jedné vyhlídce nás poprosí partička čtyř kluků o fotku – dnes končí a tak je z toho nakonec delší photo session v různých variantách. Tak se necháme vyfotit taky (i s jedním z nich).
Pokračujem, ani si moc nevšimnem, že nastoupáme na 1.650m (Bocca Palmente), přejdeme hřeben a pak padák do údolí po příjemné serpentině až na 920m do vsi Vizzavona. Tady také v šest končíme a zakempíme.
Vlastně jsme tu už projížděli v pondělí vlakem – kemp je hned vedle železniční stanice. Tím také končíme jižní část GR20 a zítřkem nastupujem na severní.
Vaříme špagety, sedíme nad mapou. Obdivujem „naši“ osmičlenou bulharskou partu, která s námi drží krok. Jejich nejstaršímu členovi je hodně přes šedesát, vypadá jak starý seschlý šerpa, ale šlape mu to neuvěřitelně. A má vždy rozhodující slovo. Evidentně zasloužilý horský vůdce. Všichni jsou sehraní, je radost je pozorovat při jakékoli činnosti, každý vždy ví co má dělat. Taky nás fascinuje, že mají největší stany, vaří na velké železné propanbutanové lahvi a mají vždy plno vlastních zásob, ze kterých si královsky vaří. Nejde nám na rozum jak to všechno unesou. Pak si všimnem nedaleko zaparkované dodávky, do které občas zajdou a záhada je vyřešena – jeden vždy jede s doprovodným vozidlem. Jak to ale dělaj nahoře v horách stále nevíme.
Dnešní etapa byla zatím nejsnazší i přes relativně velké celkové převýšení. To ale bylo rozložené na velkou vzdálenost. Zatím jsme měli štěstí na počasí, snad to vydrží i na severní část. Spát jdem v deset. Většinou tu usínám jen zavřu oči. Dnes se mi podaří zabrat až v půl dvanácté, asi proto, že jsme si po večeři udělali kafe.
27km, převýšení 2.407m