Střílet nepřestali. Sice se zvětšily intervaly, ale spalo se v tom stejně blbě. V 6:20 na cestě. Obloha zatažená, teplota 16°C. V 7:00 docházím k Ozón a vidím záblesky majáku. V osm už jsem u pobřeží a stáčím se podél něj k jihu.
Občas spadne pár kapek – Norové slibují, že má regulérně pršet až do odpoledne, ale pokud to bude vypadat takhle, tak to bude zlatý.
Zajdu si na pláž, nikde ani noha. Ohřeju si k snídani párky (sýr jsem včera nesehnal), sedím na pláži, koukám na moře. Do Muxie dorazím krátce po desáté. Dám si kafe a vyrážím podél pobřeží na Fisterru. To už jdu vysloveně v dešti, ale cesta je to hezká – pobřežní lesy schovávající se v mlze. Nejdřív je to dost stoupák (do 350m) a pak to zase zvolna klesá – pro má kolena ideál. I přes vytrvalý déšť potkávám relativně dost chodců, ale jen v opačném směru. Poncho a pod ním větrovka jsou super dešťová ochrana, ale moje boty, které jsou zatím nejpohodlnější chodící boty jaké jsem kdy zkusil (TheNorthFace Hedgehog GTX), už ale mají své za sebou. Mají nachozeno asi 2.000km, vrchní síťovina už je celá potrhaná a goratex přestal dávno fungovat. Jsou to v tuto chvíli takové dva bazénky, pěkně si v nich čvachtám, ale nohy mi je stíhaj slušně vytopit, tak to ani nevnímám jako nekomfort. Také kalhoty mám durch a do budoucna uvažuju o ušití lehkých návleků ke kolenům ze silnylonu, nebo cubenfiberu.
Ve 13:30 si dám půlhodinovou pauzu schovaný v autobusové zastávce, vařím si čaj. Hospody cestou veškeré žádné.
Na první narazím až ve tři ve vsi Leres. Potkám před dní jednoho Lotyše a Slováka (25), kteří se zrovna oblékají do mokrých hadrů a vyráží směr Muxia. Kluk ze Slovenska se mne vyptává jak vlastně dopadlo mistrovství světa v hokeji. V hospodě si dávám denní menu (ruský salát a pečené hovězí a fantastickej flan), snažím se uschnout a naakumulovat teplo.
Odcházím po čtvrté, stále leje. Asi po hodině zase vidím moře, ale je na špatné straně. Kouknu na kompas – jdu na sever. Za chvíli objevím značku (žluté šipky) u kterých jsou výjimečně i písmena F (Fistera) a M (Muxia). Ocitl jsem se v protisměru na alternativní trase. Vracím se asi kilometr a půl až narazím na rozcestí s patníkem označeným znakem Camina, kde až teď objevím nakreslený tři různý šipky, bez jediného popisku. Ze směru ze kterého jsem původně šel byla vidět pouze ta na alternativní stezku. Začíná mne ten jejich systém – nesystém značení jednou žlutou barvou bez rozcestníků štvát. O kus dál narazím na patník se čtyřmi šipkami, opět bez popisků. Řídím se teď striktně kompasem a na rozcestích volím nejjižnější cestu. I tak se mi povede ještě dvakrát sejít ze správné cesty. Naberu tím při střízlivém odhadu tak 5km navíc. Zlaté značení KČT, ani nám nedochází jak unikátní a systém značených cest doma máme. A zase: kdybych měl tu mapu… I když tady v tom bludišti cestiček by možná i 1:50.000 bylo málo. Ještě že od Fistery mám alespoň stažený mapy v mobilu.
Dobré je, že po páté přestává pršet. Cesta je pořád moc hezká, charakter krajiny pořád výrazně “Šumavský”. V 19:00 jsem pořád 6km před Fisterrou. Mám trochu nabouranej časovej harmonogram, počítal jsem, že tam budu před pátou. Chci si ji užít a ne jen proletět – pořád mám ještě 3⁄4 dne rezervu. Navíc začíná zase pršet, tak zapadnu hlouběji do lesa a stavím tarp.
Dnes poprvé použiju kvůli mokré zemi pod karimatku i groundsheet (silnylonovej od Gram-counter gearu). Převlíkám se do suchého a zašívám si prasklé kalhoty. Tím že jsem toho kvůli poplašné střelbě včera moc nenaspal jsem rád, že dnes kempím tak brzo. Na tarp bubnuje déšť, ale pod ním je dobře. Pořád mne nepřestává fascinovat, kolik je v něm prostoru a přitom je to poncho.
Puchýře jsou už prakticky pryč. Nicméně nohy dnes mažu obzvlášť důkladně – celý den se macerovaly ve vodě, ráno by byly úplně suchý a zralý k popraskání.
45km (celkem 902km)