Noc opět teplá, navzdory tomu že spím u řeky. Zato mi celou noc zpívaly žáby. Šlapu od 6:30. V Negreira si krátce po 7 dávám kafe a toust s olivovým olejem a drcenými rajčaty. K mému překvapení potkávám docela dost pelegrínů, ale nejsou to davy jako před Santiagem. Spíš mi to připomíná první dny za Saint Jean. Jsou převážně z Německa. Asi hodinu jdu s Annou (23 – studentka) a Alexem (27 – policista) právě z východního Německa.
Ve Vilaserio (15km) si dávám ještě jedno kafe a koláč. Podařilo se mi do aplikace Right Track stáhnout offlinové mapy trasy. Za pořádnou papírovku bych byl radši, ale i tohle je výrazně lepší, než ten propagační plánek co mám z turistické kanceláře.
Nějak jsem po včerejším zážitku rezignoval na sbírání razítek do Credincial.
Krajina je teď asi nejblíž té české – lehce zvlněná, drobná políčka střídají lesy. Na obzoru se formují mraky, ale tlak se drží nahoře, snad z toho nic nebude.
V Pont Olveira (15:00 35km) si dávám v algberge oběd – hrozně jim to trvá. Když dojedí cyklisti co dorazili po mě, ozvu se a načež se ukáže, že na mne zapomněli. Hrozně se pak omlouvali, skákali kolem mne a nabízeli přídavky. Nicméně tu prosedím skoro dvě hodiny. Alespoň pořádně dobíjím baterky, nechám odpočinout nohy a koukám na netu na zpravodajské servery co doma. Nakonec si nechaj zaplatit jen menu. Pití (dvě piva a kafe) mi jako omluvu nechají gratis. Odpočatý prosvištím Olveiroa, kde většina lidí končí dnešní etapu. Zas mám cestu jen pro sebe. Svítí slunce, mraky stále hrozí na obzoru, ale podle Norů má pršet až zítra.
U přehrady na řece Xallas neodbočím na správnou stezku, ale naštěstí to brzy odhalím a vracím se. Zjišťuji, že nějaký dobrák zaparkoval auto těsně před značkou odbočky a proto jsem ji přehlédl. Pokračuji dál po kozích hřbetech posetých větrnými elektrárnami. Zase úplně jiný charakter krajiny, hodně romantický. Jak tak rozjímám nad tou romantikou, začne mne tlačit břicho a já lituju, že jsem si v algberge kde jsem obědval neodskočil. No nic, vydržím to do další vsi. Najednou vím, že nevydržím a už se horečně sápu do vrchu posetého kosodřevinou. V nedůstojné poloze doufám, že kolem nepůjdou žádní chodci – dál než deset metrů od cesty jsem to nestihl a schovat se není za co. Říkám si, že máčet si k snídani tousty v olivovém oleji (na lačnej žaludek) nebyl asi nápad století.
Za vsí Logoso a Hospital se stezka rozdvojuje – vlevo přímo do Fisterry v pravo na Muxiu – ta leží na pobřeží zhruba o 30 km výš nad Fisterrou. Mám čas, udělám si okruh a tak zamířím na Fuxiu.
Žel za Dumbríou asi zase někdo dobře zaparkoval, protože najednou kráčím lesní cestou bez značení. Nechce se mi vracet. Stažené mapy neobsahují tuhle alternativní cestu a ta reklamní papírovka má na 30km trase vyznačeny jen 2 vsi. Naštěstí ve vyobrazení výškového profilu cesty je jich vypsáno asi sedm a tak jdu prostě na blind, držím podle kompasu severozápad a po 3⁄4 hodině narazím na civilizaci. Místních se vyptám na pravděpodobně nejbližší ves (Senande) a kupodivu je vzdálená asi dva kilometry. V zásadě jsem šel celou dobu správně, evidentně jsem si příliš nezašel. Na lodi mne táta vždycky učil spoléhat na papírové mapy, kompas a vlastní výpočty, ne na elektroniku. Co bych dal za dobrou papírovou mapu….
V Senande se napojuji na značenou cestu a zhruba po dalších dvou kilometrech zapadnu do lesa a zakempím (21:00). Ze vzduchu už je cítit moře. Posléze zjišťuji, že se z okolních polí v pravidelných intervalech ozývá střelba plašící ptáky (jak to od nás znám z moravských vinic). Snad se soumrakem ustane.
55km (celkem 857)