Vzbudím se ve dvě, asi tím jak přestalo pršet. Hodinu si čtu, pak zase usínám. V 6:30 šlapu.
V 7:45 procházím prakticky ještě spící Fisterrou a rovnou mířím k majáku na “konec světa” – Finisterra. Jsem tam kolem půl deváté.
Nacházím pamětní desku o návštěvě výpravy pana Lva z Rožmitálu, vyslance Jiříka z Poděbrad. Naštěstí tu nejsou ještě žádní lidi a tak usedám až za maják, koukám na moře, užívám si finále cesty. Lepší konec jsem si nemohl přát.
Když se vracím, už začínají proudit davy, takže jsem měl opravdu perfektní timing. Ve vsi nakupuju jídlo na dva dny, usedám pod kříž na vyhlídce na pláž a celý záliv a snídám. Když dojdu k pláži, potkávám Alexe a Annu z předvčerejška. Rádi se vidíme, povídáme si, sbíráme mušle.
Fisteru opouštím v deset. Potkávám Pinheada, vidím na vlastní oči první model Mariposy od GossamerGearu, ale má špatné zprávy – Stone Dancer si zlomila nohu, zůstala v Logosu a Pinchhat přišel zařídit odvoz. Slibujme si, že si napíšeme.
Ve tři se zastavím u jednoduché konstrukce z kulatiny – snad základ pro budoucí přístrešek – 40 minut na ní suším mokré věci ze včerejška, vařím si polévku a kafe.
V 17:30 vycházím na silnici a za 5 minut dojdu k rozcestí Santiago-Muxia-Fisterra, kde jsem byl předevčírem večer. Dál už to znám. V půl osmé dojdu do algberge v Pont Olveira kde na mne v sobotu zapomněli s obědem. Na oslavu krásnýho dne si dávám olihně na roštu a pivo. Hned mne tu poznávají (vedou to jako rodinný podnik: máma, otec, syn) a hned mi nesou další pivo grátis. Samozřejmě jim ho v rámci dýška zaplatím, ale je to od nich milý. Obávám se, že doma bych se s tím nesetkal.
Pak už jdu jen kousek, tak dva km a na kopci pod osamělou skálou si stelu.
Nádherný místo s výhledem do kraje – předposlední noc venku – jako by se se mnou Camino chtělo rozloučit ve velkým stylu. Pozoruji západ slunce za hřeben posetý větrnými elektrárnami a pak ještě dlouho ze spacáku pozoruju blednoucí nebe a vycházející hvězdy.
43km (celkem 945km)