Přes noc opět velmi teplo (14°C), probudil jsem se zpocený, zítra si vezmu o vrstvu míň. Celé dopoledne je dusno, tlak lítá nahoru dolu jako blázen na obloze těžký mraky, ale nic z toho není. Za Palas de Rei konečně začíná ta očekávaná hrůza. Davy lidí, pelotony chodců. Bizarní postavy – muž ve středověkém hábitu, zpívající si žena s radiem na krku. Proplouvám peleton za peletonem vpřed. To hezký už jsem tu asi zažil. V devět zastavím, vařím si v lesíku u cesty kávu, snídám. Kolem poledne se vyjasňuje a za Melide (18km) davy řídnou – rozprchly se do barů. Krajina lehce zvlněná s řídkými lesíky a malými políčky.
Jdu chvíli se Slovinkou Janou (21) studující fyzioterapeutkou. Bavíme se o tom s jak přehnanými očekáváními mystického zážitku sem lidé jezdí. Že to sice může lidem přinést (a přináší) odpovědi na otázky, ale ty odpovědi už si v sobě přinesou. Cesta je jen čas – možnost je zaslechnout. Katalyzátor. V Ribadoso da Baxio (31km 13:30) se loučíme a já si dám v jednom algberge k obědu Pelegrínské menu a dobíjím baterky.
Krajina se už moc nemění odpoledne jdu tradičně převážně sám. V jedný kavárně potkám Rakušana Erwiga (40) se kterým pak jdeme dál, bavíme se o safari, národních tradicích a o tom co národy bývalé Rakouské monarchie spojuje a rozděluje. U Boavista (46km) se loučí.
Stále je nedostatek vody, v Salceda (48km) si jdu nabrat do baru a dám si tam pivo. Zakecám se přitom s Holanďanem Ardem (65), který jde Camino 3. měsíc – z domova. Dávám si teda svou oblíbenou omeletu s brambory a Ard mi neustále klade na srdce abych nepromarnil život prací – do 47 prý byl velké zvíře v ING, ale pak se svého postu vzdal, za třetinové prachy tam začal dělat řadového úředníka a prý v životě neudělal lepší rozhodnutí. Taky vyprávěl, jak byla pro něj první část Camina obtížná – bez sítě ubytoven. Jak spal často venku, ale spíš z nutnosti, než že by chtěl. V půlce Francie už svůj stan poslal domů. A jak se před 14ti dny rozhádal a rozešel s parťákem se kterým celou dobu šel. Jen mne to utvrdilo v přesvědčení, že tuhle cestu by měl člověk absolvovat sám.
Na poslední etapu se dáme dohromady s Tylorem (23) z Utahu. Bývalý aktivní mormon, absolvoval 2 letou misii jak je u nich zvykem, před rokem vystoupil z církve. Teď studuje, pilotuje komerčně malý letadla, cestuje, hledá se. Zajímavej chlápek. Krom nabízejících se náboženských otázek si povídáme o natáčení (točí na web na GO pro), střihu zvuku a obrazu. Trochu tápe v orientaci, ale díky mému kompasu a mapě dojdem k jeho cíli – do algberge za A Rúa (54km).
Já jdu jen o kousek dál a v lesíku stavím tarp (20:30). Standardní večerní rituály, puchýře dnes nepropichuji, objevil jsem jeden jeden nový – miniaturní na levé noze na palci. Zítra snad už v Santiagu.
54km (celkem 763km)