Noc byla snad zatím nejteplejší, jen kolem půlnoci se zvedl vítr, ne víc jak 2–3 Bft. Ráno téměř žádná rosa. Jdu od 6:20 a prakticky nepotkám živáčka. Až na lišku, která smejčila na poli 20 m ode mě a trvalo jí tak minutu, než si mne všimla a utekla. Charakter krajiny je podhorský, kráčím úvozy pod úrovní terénu.
Rurální ráz vesnic ještě zesílil, kobylince na cestě jsou vystřídány kravinci. Občas má člověk co dělat, aby se vyhnul nechtěnému sklouznutí. Krávy kam se podíváš.
Co mě trápí víc, a to po celý den, je nedostatek zdrojů pitné vody. Až do O Cebreira byla v každé vsi fontánka, kohout, pítko. 130 km před Santiagem jako když utne. Na zdroj pitné vody člověk narazí tak jednou za 10 km.
V Sarrii (9:00) zapadnu do albergue na kávu a Wi-Fi a začnu se shánět po letence. Protože mi před odletem neudělali rychle platební kartu za ztracenou, pomáhá mi Dorka K., má cestovku, je v tom zběhlá. Nedaří se nám dlouho najít vhodný let – odkládal jsem to dost na poslední chvíli. Kupovat letenku týden před odletem je 2× dražší, než měsíc předem. Neměl jsem ale vůbec tušení, jak mi to půjde, a nechtěl jsem se stresovat termínem. Teď už vím, že v příští středu odlétám ze Santiaga. A ten pocit mi bere trochu tý svobody, co jsem tady doteď měl…
Ze Sarrie vyráží nejvíc lidí, kteří jdou jen poslední stokilometrový úsek. Bál jsem se, že to bude dav, ale není to tak hrozný. V létě je to na hřebeni v Krkonoších výrazně horší. Asi ještě nezačala hlavní sezóna. Je ale znát, že přibývá stánků podél cesty – s občerstvením i se šmukem. Nejabsurdněji působí osamělé prodejní automaty vedle lesní cesty. Anebo dudák v kroji vydělávající si na živobytí na polňačce.
Potkávám dost amerických studentů z New York University, kteří právě ze Sarrie vyrazili. Zakecám se s dvěma studentkami, až si uvědomíme, že jsme tak před půlhodinou ztratili značku. Pomocí mapy (teď opravdu lituji, že není moc podrobná – 1 : 150 000) a kompasu odhadnu cestu vpřed, holky tomu nevěřej a raději se vracej na poslední místo, kde značka byla. Já se po 15 minutách napojím na Camino. Povídám si s Michaelem ze západní Anglie (68), říká, že určitě musím vyzkoušet trek z Bristolu po jihozápním anglickém pobřeží.
V jednu usedám na louku, vařím si ovesnou kaši a čaj.
Do Portomarína (350 m, 33 km) docházím ve čtyři v hovoru s profesorkou těch děcek z NYU Nakupuji svůj standardní set potravin a dávám si jedno zasloužené pivo.
Pak to přestane být zábava, pozvolný stoupák po silnici přes Hospital de la Cruz do Ventas de Narón (700 m). Za vsí Airaxe zapadnu do lesíku (20:30), stavím tarp, propichuji své dva puchýře atd. Dnes mne docela bolí chodidla. Do Santiaga mi zbývá 75 km. Usínám kolem 22:30. Už skoro spím, když mne proberou nebezpečně blízké kroky, už se vidím, jak se dohaduji s místním chasníkem, když se kroky změní v úprk a ozve se známé zaštěkání srnce. Docela se mi uleví.
55 km (celkem 709 km)