Noc byla snad zatím nejteplejší, jen kolem půlnoci se zvedl vítr, ne víc jak 2-3Bf. Ráno téměř žádná rosa. Jdu od 6:20 a prakticky nepotkám živáčka. Až na lišku, která smejčila na poli 20m ode mne a trvalo ji tak minutu než si mne všimla a utekla. Charakter krajiny je podhorský, kráčím úvozy pod úrovní terénu.
Rurální ráz vesnic ještě zesílil, kobylince na cestě jsou vystřídány kravinci. Občas má člověk co dělat, aby se vyhnul nechtěnému sklouznutí. Krávy kam se podíváš.
Co mne trápí víc a to po celý den je nedostatek zdrojů pitné vody. Až do O Celebria byla v každé vsi fontánka, kohout, pítko. 130km před Santiagem jako když utne. Na zdroj pitné vody člověk narazí tak jednou za 10km.
V Sarria (9:00) zapadnu do Algberge na kávu a wi-fi a začnu se shánět po letence. Protože mi před odletem neudělali rychle platební kartu za ztracenou, pomáhá mi Dorka K., má cestovku, je v tom zběhlá. Nedaří se nám dlouho najít vhodný let – odkládal jsem to dost na poslední chvíli. Kupovat letenku týden před odletem je 2x dražší, než měsíc předem. Neměl jsem ale vůbec tušení, jak mi to půjde s nechtěl jsem se stresovat termínem. Teď už vím, že v příští středu odlétám ze Santiaga. A ten pocit mi bere trochu tý svobody, co jsem tady doteď měl…
Ze Sarria vyráží nejvíc lidí, kteří jdou jen poslední 100km úsek. Bál jsem se, že to bude dav, ale není to tak hrozný. V létě je to na hřebeni v Krkonoších výrazně horší. Asi ještě nezačala hlavní sezóna. Co je ale znát, že přibývá stánků podél cesty – s občerstvením i se šmukem. Nejabsurdněji působí osamělé prodejní automaty vedle lesní cesty. A nebo dudák v kroji vydělávající si na živobytí na polňačce.
Potkávám dost amerických studentů z N.Y. University, kteří pravě ze Sarria vyrazili. Zakecám se s dvěma studentkami až si uvědomíme, že jsme tak před půlhodinou ztratili značku. Pomocí mapy (teď opravdu lituji, že není moc podrobná – 1:150.000) a kompasu odhadnu cestu vpřed, holky tomu nevěřej a raději se vracej na poslední místo kde značka byla. Já se po 15ti minutách napojím na Camino. Povídám si s Michaelem ze západní Anglie (68), říká, že určitě musím vyzkoušet trek z Bristolu po jihozápním anglickém pobřeží.
V jednu usedám na louku, vařím si ovesnou kaši a čaj.
Do Portomarína (350m 33km) docházím ve čtyři v hovoru s profesorkou těch děcek z N.Y.U. Nakupuji svůj standardní set potravin a dávám si jedno zasloužené pivo.
Pak to přestane být zábava, pozvolný stoupák po silnici přes Hospital de la Cruz do Ventas de Narón (700 m). Za vsí Airaxe zapadnu do lesíku (20:30), stavím tarp, propichuji své dva puchýře atd. Dnes mne docela bolí chodidla. Do Santiaga mi zbývá 75km. Usínám kolem 22:30. Už skoro spím, když mne proberou nebezpečně blízké kroky, už se vidím jak se dohaduji s místním chasníkem, když se kroky změní v úprk a ozve se známé zaštěkání srnce. Docela se mi uleví.
55km (celkem 709km)