Camino 10. den

Posted on
Když se ráno v 6:45 vyškrábu na cestu a překvapím tam holku s batohem, kterou bych tam v tuhle hodinu nečekal (nejbližší Alberge je dvě hodiny odtud, neměl jsem potkat nikoho). Nejprve jsem se lekl, že po mne jde farmář, co jsem mu zválel cíp pole. Ale ona se mne vyděsila víc – chlap s kapucí přes hlavu objevíc se odnikud. Chci jít s ní, nabízím ji čokoládu, ale ona se vyděšeně omluví, že si chce sama přemýšlet. Pochopil jsem a během 10ti minut ji zmizel z dohledu. V 9:00 jsem se na kraji Calzadilla de la Cueza nasnídal na lavičce, pak dostal chuť na kafe a zašel na něj do jedné z ubytoven. Za 15 minut tam dorazila i moje vyplašená známá, která se mi (když mne viděla odkukleného a u kávy) začala omlouvat, že prostě nikoho nečekala. Pak si asi hodinu povídáme o ultra light backpackingu, dám si ještě čaj a před desátou vyrážím. Oproti jiným dnům mám časovej skluz. Před Ledigos jdu kousek s italským malířem (50), který to jde již po několikátý. Přestože se cesta motá kolem silnice, je hezká. Krajina se zase změnila, je lehce zvlněná, připomíná trochu jižní Čechy.
Rozhodnu se dát si dnes pořádný oběd. V San Nicolas del Real Camino usedám do takový rodinně vyhlížející vesnické restaurace (závidím holandskému klukovi (40) co si sebou nese mandolínu). Mladý číšník ode mne přijal objednávku (“dejte mi z dnešního menu něco typicky místního – překvapte mne”, ale půl hodiny se nic neděje – znervózní mne, že hosté co si objednali přede mnou už jedí. Ukázalo se, že číšník myslel, že si nakonec nic nedám. Naštěstí jeho starší kolega zachraňuje situaci a přináší mi vývar, salát a talíř kde mi dal od všeho trochu, ať si užiju lokální kuchyni komplet (cizrna, skopový, vepřový, nakládaná zelenina, kus klobásy a kus jakoby prejtu) Za 10€ hostina.
Nechce se mi vstávat, ale můj skluz opět narostl. Odpoledne skoro nikoho nepotkám – i dopoledne bylo pelegrínů překvapivě minimálně. Asi jsem se dostal mezi dvě vlny a maximálně mi to vyhovuje. Jdu téměř nepřetržitě, zastavím jen jednou na rychlý kafe a slanej koláč.
Několikrát za den mi přes cestu přeběhnou světle zelení gekoni. A ovce.
Z cesty sejdu až po deváté, nacházím hezké místo pod stromy v remízku mezi poly. Dochází mi, že od Logrǒna už nejsou pozemky oplocený. Po zkušenostech s rosou a raními mrazíky rovnou stavím tarp. Masáž chodidel, psaní, na četbu opět není síla. Zítra mne čeká velké město, asi půjdu do ubytovny. Usínám ve 23:00.

 

48km (celkem 433km) – těch 48km se začíná jevit jako moje ideální denní dávka.

 

Přidat komentář