Camino 10. den

Ráno v 6:45 se vyškrábu na cestu a překvapím tam holku s batohem, kterou bych tam v tuhle hodinu nečekal (nejbližší albergue je dvě hodiny odtud, neměl jsem potkat nikoho). Nejprve jsem se lekl, že po mně jde farmář, co jsem mu zválel cíp pole. Ale ona se mne vyděsila víc – chlap s kapucí přes hlavu objeviv se odnikud. Chci jít s ní, nabízím jí čokoládu, ale ona se vyděšeně omluví, že si chce sama přemýšlet. Pochopil jsem a během deseti minut jsem jí zmizel z dohledu. V 9:00 jsem se na kraji Calzadilla de la Cueza nasnídal na lavičce, pak dostal chuť na kafe a zašel na něj do jedné z ubytoven. Za 15 minut tam dorazila i moje vyplašená známá, která se mi (když mne viděla odkukleného a u kávy) začala omlouvat, že prostě nikoho nečekala. Pak si asi hodinu povídáme o ultralight backpackingu, dám si ještě čaj a před desátou vyrážím. Oproti jiným dnům mám časovej skluz. Před Ledigos jdu kousek s italským malířem (50), který to jde již po několikátý. Přestože se cesta motá kolem silnice, je hezká. Krajina se zase změnila, je lehce zvlněná, připomíná trochu jižní Čechy.

Rozhodnu se dát si dnes pořádný oběd. V San Nicolás del Real Camino usedám do takový rodinně vyhlížející vesnické restaurace (závidím holandskému klukovi (40), který si s sebou nese mandolínu). Mladý číšník ode mne přijal objednávku („Dejte mi z dnešního menu něco typicky místního – překvapte mne.“), ale půl hodiny se nic neděje. Znervózní mne, že hosté, kteří si objednali přede mnou, už jedí. Ukázalo se, že číšník myslel, že si nakonec nic nedám. Naštěstí jeho starší kolega zachraňuje situaci a přináší mi vývar, salát a talíř, kam mi dal od všeho trochu, ať si užiju lokální kuchyni komplet (cizrna, skopový, vepřový, nakládaná zelenina, kus klobásy a kus jakoby prejtu). Za 10 € hostina.

Nechce se mi vstávat, ale můj skluz opět narostl. Odpoledne skoro nikoho nepotkám – i dopoledne bylo pelegrínů překvapivě málo. Asi jsem se dostal mezi dvě vlny a maximálně mi to vyhovuje. Jdu téměř nepřetržitě, zastavím jen jednou na rychlý kafe a slanej koláč.

Několikrát za den mi přes cestu přeběhnou světle zelení gekoni. A ovce.

Z cesty sejdu až po deváté, nacházím hezké místo pod stromy v remízku mezi poli. Dochází mi, že od Logroña už nejsou pozemky oplocený. Po zkušenostech s rosou a ranními mrazíky rovnou stavím tarp. Masáž chodidel, psaní, na četbu opět není síla. Zítra mne čeká velké město, asi půjdu do ubytovny. Usínám ve 23:00.