Ve 4 ráno začalo pršet. V 7:00 už jsem na cestě. V Maňeru objevuji koutek s vending mašinami, kde je free wifi – na chvíli si tam sednu a pamětliv slov Mika Clellanda, že chipsy jsou nejlepší zdroj energie (spousta tuku s trochou škrobu) jedny si dám. Stále prší a do toho občas prosvítá slunce – udělá se nádherná duha (ooooh – double rainbow!!!), která vydrží 3⁄4 hodiny. Vlastně jeden její konec je umístěn uprostřed města Cirauqui, nad kterým se navíc roztrhly mraky, takže je zalité sluncem, zatímco všude kolem prší a tak je příchod do města jak z Wagnerovo opery.
Cestou se přidám k malému 71.letému Taiwanci, který má přes malý vzrůst a vysoký věk smrtelné tempo a po nějakém čase už mi ukazuje záda (má pýcha je značně dotčena). Kupuji chléb, čtvrt kila sýra a dvě jablka (stává se mi z toho menu rituál). Na kraji Lorka si v parku sedám na lavičku u pítka, vařím kafe, snídám. Za tuhle etapu přecházím několik středověkých mostů, jsou tak pitoreskní, že čekám, kdy se na některém z nich objeví Little John s Robinem v zádech. Neobjeví se jen proto, že jsem ve špatný zemi.
Za Villatuerta navštívím chrám Ermita de San Miguel. Je to velkolepý a intimní zároveň. Zůstávám asi dvacet minut.
U Monasterio de Irache nacházím fontánu ze které si poutníci mohou nabrat víno. Četl jsem o ní a jsem rád, že jsem ji neminul. Víno je velmi pitelné. Připíjím si s Holanďanem (cca 50 let) co jde až z Utrechtu (!) – vyšel 15.3. a je ve velmi zachovalém stavu. Hezky se s ním povída.
Pak jdu kus se Kataláncem, co jsem ho půl dne míjel (vždy mne předběhl a já ho pak předešel když někde vykuřoval) a asio-američanku z Texasu, co se chystá do Prahy, tak ze mne tahala rozumy. Katalancovi se holčina (která měla pomalejší tempo) evidentně líbila, takže jsem ho po té co jsem se odpoutal už neviděl. V 14:30 se zastavuji v Urbiolu a v bistru si dávám oběd. Mají několik menu pro poutníky a já si odvážně nechám bez bližšího zkoumání doporučit něco echt místního. Přinesou mi dvě volský oka, hranolky a pálivý klobásky s chlebem. V duchu řvu smíchy, dám si k tomu pivo a beru to tak, že stejně musím nabrat pořádně kalorií na cestu (opět díky Miku Clellande!). Když dopíjím kávu dozvídám se ze zpráv, že zemřel B.B.King – RIP Králi blues. Naši hrdinové odcházejí.
Následoval dlouhý úsek (10km) mezi poli s horami na obzoru. Prší už méně spíš jsou to přeháňky a drobné mžení jsem rád, že většina lidí už je asi zalezlých – hodinu a půl jsem nepotkal živáčka. Využívám toho, pouštím si v iphonu náhodný výběr hudby, zpívám (řvu) si nahlas a troubím na kazoo (díky Báro, žes mne přiměla ho vzít sebou) a poskakuju u toho jak Káča pitomá. Mám radost z toho všeho, z cesty, z toho že “I’m living my dream”.
Kousek před Los Arcos potkávám cca 65ti letou Kanaďanku (její dva parťáci jdou kus před námi), která má slušný tempo – celý život byla aktivní v místním hiking clubu. Její fyzičku bych chtěl v jejím věku mít. Šla mimo jiné i kus PCT (!) takže si máme o čem povídat. V Los Acros končí, já jdu ještě 3 km dál a tam si mezi poli krytý z jedné strany teréním hupem, z druhé stromy stavím tarp – déšť sice už ustal, ale v noci má zas přijít.
Vařím si japonskou polévku miso, ošetřuji nohy, suším věci, píšu. V půl desáté lezu do spacáku.
45km (celkem 140km)