Špatně se nám spí, je horko a dusno. Budíme se v 5:30, rychlá sprcha a běžíme si dát motelovou snídani, která se podává od šesti. Kdo to zažil, ví, že je to spíš formální záležitost: kafe, vafle z vaflovače, umělohmotný bagel, vaječná placka, dost pravděpodobně z vajec v prášku. Po čtvrt hodině se vydáváme na deset minut vzdálenou autobusovou zastávku a v 6:30 vyjíždíme autobusem, respektive mikrobusem směr Nevada. Projíždíme hornatou krajinou, i takhle z okýnka je to hezký. A pak střih a z ničeho nic jedeme po pouštní placce. Po dvou hodinách jízdy vjíždíme do Las Vegas. Od prvního pohledu je to přehlídka konzumu, Potěmkinova vesnice. Nic, co bychom nečekali, nic, po čem bychom toužili. Ok, možná nějakou tu večerní show, to tady asi umějí. Tak třeba po plakátech Penna a Tellera koukám celkem se zájmem, ale kvůli tomu tu nejsme. Mikrobus nás vysadí na letišti na terminálu 1 .
Do odletu ve čtyři odpoledne máme dost času. Zkoušíme dojít pěšky do Walmartu, ale jen se zamotáme do spleti dálničních příjezdů. Raději se vrátíme a letištním shuttlem přejdeme na terminál 3, odkud už se dá do Walmartu dojít celkem bezpečně. Nakupujeme nějaké drobnosti, jako bonbóny pro děti, nebo několik balení bramborových kaší Idehoan. Po té, co jsme je konzumovali prakticky denně, se obáváme, že jejich náhle vysazení by mohlo způsobit vážné abstinenční příznaky.
Pak bereme taxíka (resp. Lyft) do obchodu REI. Afroamerického řidiče velmi pobavíme faktem, že jsme 44 dní chodili každý den v průměru 18- 19 mil pouštní krajinou, mimo civilizaci. Směje se na celé kolo a hádám, že večer bude tou absurdní představou bavit partu kamarádů.
Je to pro mě vlastně už tradiční zakončení amerických trailů, zastavit se na závěr na prodejně největšího outdoorového řetězce REI.
Máme v úmyslu si tu koupit nové boty, všichni chceme Topa. Jenže tahle pobočka je překvapivě malá a Topa nemá. Vlastně skoro nic z toho, co bychom rádi, nemá. Je to trochu zklamání. Bereme tedy jen pár drobností. Jdeme si ještě sednout na roh ulice na kafe. Dokonce se mi místní „baristy“ podaří přesvědčit, aby mi udělali něco na způsob evropského espressa, ale dá to práci.
Nemáme už ve městě co na práci, vracíme se na letiště. Ve Walmartu jsme si koupili velkou roli potravinářské fólie, do které si balíme batohy.
Projdeme kontrolou a zabíjíme čas do odletu.
Potkáváme tu hodně účastníků včerejšího Ironmana, mezi nimi i skupinku Čechů.
Ještě si dáme pozdní oběd a v 16:30 odlétáme.
Odlet zaspím. Pak jsem chvíli vzhůru, tak akorát abych zvládl podávanou večeři a znovu upadám do polospánku.
Šťastný návrat domů!