Byla to výrazně teplejší noc, teplota lehce nad nulou, ale bez větru. Vlastně až když se v 6:35 rozjedeme, tak se do nás dává chlad. Slunce do kaňonu s vysokými stěnami svítí jen pár hodin denně. Pořád jsme z Lower Muley Twist Canyonu unesení.
Je zde spousta převisů obřích rozměrů. Vlastně teď pro mě slovo převis získalo nový rozměr. Pod tyhle by se schoval i slušný baráček. A pak ty zhruba 250 metrů vysoké hladké stěny, které na člověka téměř padají.
Vsazíme se, v kolik hodin se k nám probojuje slunce, abychom v jeho svitu mohli posnídat. Jsem největším pesimistou, přesto mi to vyjde na minutu přesně. V 8:20 usedáme do ozářeného koutu a vyhříváme se v něm téměř hodinu.
Jenže jakmile z něj odejdeme do převládajícího stínu, opět nás zalije chlad. Okolní teplota je na 4°C a my dál kráčíme v mikinách a s rukavicemi. Pitoresknost úzkého a vysokého kaňonu nás ale nepřestává fascinovat. Tempo máme celkem svižné, jen se nám opět boří nohy do hlubokého písku. Začínají z toho pěkně bolet achilovky.
Jednou je cesta zasypána obřími kameny. Je nutné prokličkovat stezkou mezi a pod nimi.
A najednou ostrý střih. V 10:20 kaňon končí a my se ocitáme v širokém údolí Waterpocket Fold.
Po levé ruce máme kontinuální skalní stěnu, která nám bude dělat po několik hodin společnost. Široké meandrující řečiště Halls Creeku se kroutí od jednoho kraje údolí k druhému. Občas musíme jít po jeho dně, většinou ale jdeme přímo, mezi jeho zákrutami. V 10:40 nacházíme vodu. Tentokrát to bylo snadné. Na její přítomnost nás upozorňuje velká značka. Jsou to Muley Tanks, dvě skalní nádržky naplněné krystalicky čistou vodou.
Skoro jsme v pokušení tu udělat, jako včera, časný oběd. Ale snídali jsme pozdě a chceme v exponovaném terénu udělat ještě nějakou tu míli dřív, než se do nás pustí slunce naplno. Takže jen nafiltrujeme a jdeme.
K obědu usedáme o dvě hodiny později do stínu stromů.
Chvíli předtím narážíme na zřetelně vyšlapaný trail, je znát, že se dostáváme na populární trasu. Prochází kolem nás rodinka v opačném směru, prohodíme pár slov. Maminka a děti mají celkem malé batůžky, což je pochopitelné, vzhledem k almaře, kterou na zádech vláčí tatínek.
My se nad mapou rozhodujeme jak dál. Za míli se budeme oddělovat od oficiální trasy. Na té by nás čekalo 25 mil brodění řekou Escalante. Kdo to zkusil, neoplývá nadšením. Naopak my chceme jít populární Stevens Cyn – Halls creek alternate.
Za 6,7 mil máme dojít k Halls Creek Narrows. Úseku, který se jde převážně vodou. Z fotek víme, že někdy tak hlubokou, že je nutné nést batoh nad hlavou. Řešíme, jestli to celé stihneme ještě dnes, a nebo zda máme dojít k ústí Narrows, brzy zakempit a jít to jako první věc ráno. Ale vzpomínka na dnešní ranní chlad nás přiměje kopnout do kočárů a jít to ještě dnes, za tepla.
Ve dvě tedy vyrážíme. Stezka je teď vyšlapaná, snadno se sleduje.
Člověk může úplně vypnout mozek a jen se soustředit na každý krok. A všudypřítomné kaktusy.
V 16:45, po kontrole, že vše důležité je bezpečně zabalené v nepromokavé části batohu, vchazíme do Narrows. Ještě předtím jsme přes satelit kontrolovali předpověď počasí. Právě v Narrows totiž mohou člověka překvapit bleskové záplavy a z úzkého kaňonu před nimi není kam utéct. Ale je to dobré, všude jasno, bez vyhlídky na déšť.
Na tuhle 4,4 míle dlouhou pasáž jsem se těšil z domova snad nejvíc. Zprvu to vypadá, že Narrows navazují přesně tam, kde Lower Muley Twist Canyon skončil. Jen jeho stěny jsou zase o kousek blíž a zdají se vyšší. Ten pocit, kdy se nad člověkem klene taková ohromná masa kamene, se nedá slovně popsat. Vlastně ani fotkou. A k tomu ta voda, kterou velké části jdeme.
Je to ohromná zábava. Všichni máme úsměvy od ucha k uchu. Obří bludiště pro dospělé. Za tohle by se v lunaparku platily velké peníze. A vody je tak akorát. Batohy sundavat nemusíme, nad pás se nám nedostane.
Jsme ale opravdu rádi, že to nejdeme v ranním chladu. V těch 16°C, co momentálně máme, je to tak akorát osvěžující. Je nám líto, když tahle ohromná paráda po dvou hodinách končí.
Vycházíme do otevřené krajiny právě včas, aby nás ještě stihly zahřát poslední paprsky slunce. Nacházíme si plácek na písčitém břehu a rozbalujeme se na noc.
Ještě se stihneme umýt v potoce, uvařit teplou večeři a s posledním světlem zmizet v peří. Vládu na obloze přebírá dorůstající měsíc, který září tak, že na večerní činnosti ani nepotřebujeme čelovky. Usínám v deset s vědomím, že na dnešní den budu opět dlouho vzpomínat.
39 km (celkem 444 km)
Krása 😍😍 při čtení duševní klid díky Vám Jakube 😇 zdravím z Brna
Paráda – jako „správný Čecháček“ vám tenhle úsek upřímně závidím 😉 🙂 – velká krása 🙂
Nádherná krajina, krásné fotky, napínavé čtení, díky!
Fascinující čtení. Upřímně srdečně přeji tuhle krásu zažívat a toužebně závidím 🙂 Přeji ať to dobře a bez komplikací šlape.
Fakt boží!