Nakonec jsme asi byli před větrem dobře schovaní. Otočil se, párkrát za noc se vzbudím a slyším, jak to v okolí hučí. Nám je ale za skálou dobře.
Přestože máme dnes NERO, odpočinkový den, vstáváme jako obvykle v 6:00 a za 45 minut šlapeme. Nejprve pokračujeme po nezpevněné silnici a posledních 2,7 míle pískem Poisson Sprint Canyonu. Skály kolem nás zcela změnily charakter na oblé pískovcové dómy (slickrocks). Moc nespěcháme, nohy se nám boří do měkkého písku.
Na Highway 95 jsme v 8:30. Máme ze stopu trochu obavu, protože v Utahu je oficiálně zakázaný. Ale my nemáme jinou možnost. Leda bychom chtěli těch 17 mil do města mimo trail odšlapat po asfaltu.
Přemýšlím o tom, že kdyby mi někdo před dvaatřiceti lety, kdy jsem stopoval poprvé, řekl, že budu stopovat i skoro v padesáti, asi bych mu nevěřil. Nestojíme na dobrém místě. V zatáčce a ve stoupání. Navíc je neděle ráno. Projede tudy tak jedno auto za pět minut. O to příjemnější je, že nám za třicet minut zastaví dva kluci (35, Salt Lake City) v malém SUV nacpaném věcmi na lezení. Lezci jsou podobný kmen jako ten náš, a tak přerovnávají věci, abychom se vešli všichni tři. Na dvě zadní sedačky. Třetí chybí. Jsou moc fajn. Naši nabídku, že je za svezení pozveme na snídani, ale odmítají. Tak se na ni zveme sami.
Město Hanksville je miniaturní. U nás by tomu město nikdo neříkal. Je to jen pár baráčků, jeden hotel, dva motely, dva kempy, tři benzínky, čtyři hospody, jeden kostel, obchod a pošta. Spíš zastávka pro projíždějící. Ale všímáme si, že část z toho (jeden motel a hotel) je v dezolátním stavu a mimo provoz. Jdeme rovnou do Duke’s Slickrock Grillu, který doporučovala Wired. Vnitřek je stylizován typicky westernově. Přestože jsme špinaví a smradlaví (kluci, co nás vezli, pustili po chvíli větrání na plné obrátky), je na nás obsluhující Ryan (55) nesmírně milý a když se nás vyptá, odkud jsme a co tu děláme, okamžitě prohlásí „Tak vítejte v Hanksville“, a obsluhuje nás stejně ochotně, jako ostatní vymydlené nedělní návštěvníky. Dáváme si velkou snídani. Já americkou klasiku: vejce over easy (osmažená z obou stran, uvnitř naměkko) slaninu, hash browns (osmažené strouhané brambory) a toasty.
Není to špatné, ale musím neskromně říci, že hash browns dělám doma lepší. Trochu klukům závidím jejich buritto. Ale co si neodepřu, je „nekonečná“ americká káva, kterou zákazníkovi dolévají, dokud neřekne dost. Je to moje první kafe od vánoc. Doufám, že to se mnou nesekne.
Ptáme se Ryana na možnost ubytování. Chtěli bychom jednu noc strávit pod střechou, abychom se trochu zkulturnili a pořádně si odpočali. Říká, že je to špatný, že se městem před rokem prohnala povodeň a řada podniků se z toho nevzpamatovala. A prý je tu teď dost plno. Ale že zkusí napsat ženě, která dělá v přilehlém RV parku (kempu), jestli by se pro nás něco nenašlo. Stejná parta tu provozuje i zbývající motel. Za chvíli se dovídáme, že můžeme mít motelový pokoj. A nebo, když si připlatíme 10$, tak vlastní chatku v RV parku. Okamžitě se rozhodujeme pro chatku. Kancelář je prý otevřena až od tří, ale hned nám dává kód ke sprchám a ukazuje, kde je laundromat.
Jdeme prát. Se sprchou čekáme, až budeme mít čisté prádlo. Když zjistíme, že automat měnící bankovky na čtvrťáky, na které tu fungují pračky a sušičky, nefunguje, Ryan okamžitě posílá jednu ze servírek autem, ať nám někde rozmění. Ano. Přesně tohle mám na této zemi rád. Doma jsem takhle vstřícný přístup ke smradlavému vandrákovi nezažil.
Oblečeni do nepromoků (vše ostatní je v pračce) voláme našim nejbližším, že jsme po osmi dnech mlčení (prakticky celou dobu jsme byli bez signálu) v pořádku. Mezi tím přijíždí hodně aut a my začínáme být nervózní, že nám třeba bydlení někdo vyfoukne. Na kanceláři je cedulka, že v případě potřeby rezervace máme zatelefonovat Kaileen, a tak na přiložené číslo voláme. Kaileen (Ryanova žena) říká: „Hele, já si to nemám kam napsat. Bydlím za rohem, budu tam zas pět minut.“ A znovu. Připomínám: je neděle, čas oběda, je to mimo její pracovní dobu. Na naše díky po příjezdu jenom odvětí: „Přece vás tu nenechám venku čekat, když už můžete bydlet.“
Sprchujeme se, oblékáme si čisté oblečení, dobíjíme nedobité a začínáme úřadovat. Doplňujeme deníky, hasíme pracovní požáry doma, zjišťujeme předpověď počasí…
Mimo jiné, Footprint taky léta píše blog z cest. A moc dobře. Už jsem se zmínil, že právě to mě před lety nasměrovalo na PCT a ve finále to vedlo i k našemu kamarádství. Takže určitě bude zajímavé sledovat, jestli tuhle cestu vnímáme podobně. Jeho deník se dá číst na https://www.nalehko.com/treky/hayduke-trail/
V půl čtvrté se s Damajkyčem zvedáme na oběd. Footprint se překvapivě zdržuje. A to je z nás nejhubenější, tudíž potřebuje nejvíc doplňovat ztracenou energii. Možná je to proto, že jeho tělo neumí přebytečnou energii ukládat do tuků.
Jdeme pro změnu do podniku Stan’s Burger Shag, klasický americký fastfood u benzínky. Je příjemné zážít něco jiného, než velký korporátní řetězec. Jen nás trochu překvapí, že tu pracují jen teenageři. Ještě víc nás zarazí velký světelný poutač, nabízející nákup střeliva a munice. Ne všechno na téhle zemi obdivuji.
Necháváme si doporučit nejkaloričtější burger a já, abych měl americký gurmánský zážitek dokonalý, ještě i velký milk shake. Přecpaní se vracíme do kempu. Pokračujeme v úřadování, ošetřování bolavých míst, pospávání za zvuku country linoucí se z místního hudebního televizního kanálu.
V osm jdeme povečeret do Duke’s Slickrock Grillu. S Damajkyčem zvládáme už jen zeleninový salát (pravda, s hovězí hrudí, ehm) a Footprint si doplňuje zameškaný burger.
Pak už jen krátký briefing o příští sekcí nad mapou.
Ještě vymýt ešus od všudypřítomného písku (všechna jídla posledních dní byla křupy křup) a v jedenáct si přejeme dobrou noc.
8 km (celkem 321 km)
Brašule, prý by si mohl s fleku dělat reklamu na spánek 🙂
Krásně se uculuje, jako by se mu něco krásného zdálo….