HDT 7. den

Prší s přestávkami do tří, venku je -1°C, takže se v jednoplášťovém stanu dělá slušný kondenzát. Ráno se mi do té vlhké zimy nechce, ale přemluvím se. I tak balíme hodinu. Řečištěm pokračujeme na východ až v 7:00. Dobrou zprávou je, že Footprintovi už je výrazně lépe.

První čtyři míle procházíme přes široký Beef Basin. Skutečně tu po kravách nacházíme hodně stop a na chvíli pár z nich zahlédneme. Ale taky využíváme jejich stezek a místo meandrujícím řečištěm si přes ně zkracujeme cestu. Písek navlhlý po včerejším dešti je zpevněný a lépe se v něm šlape.

Snídáme v půl deváté rozsazení na kamenech v širokém korytu. Sice je stále pod mrakem, ale i tak vytahujeme spacáky a přístřešky, aby alespoň trochu vyschly. Kdo ví, jak to bude s deštěm dál. K našemu překvapení se mraky trhají a slunce nás začne příjemně hřát. Snídaně se nám protáhne přes hodinu.

Docházíme k trail headu Fable Valley trailu, kde nacházíme první register. Z něj vyčteme, že před námi šlo letos Hayduke už jedenáct lidí. Poslední (Lucky Man) se zapsal včera. První šli v únoru. V únoru!! Jak to mohli za zimních podmínek zvládat, je mimo naše chápání.

Lehce nastoupáváme, trail se nám následující míli často ztrácí. Pak se zviditelní a my traverzujeme hřeben směrem na jihovýchod. Pod námi leží Gypsum Canyon, který se směrem na severovýchod rozšiřuje do monumentální velikosti.

My se ale stáčíme na jih do samotného Fable Valley. Jsme v něm v poledne a narazíme tam na malý zázrak: tekoucí potok! Sice jsme chtěli dát pauzu až později, ale takhle krásnou vodu nelze nevyužít. Okamžitě se vrhneme do přepírání prádla a očisty těl. Po pěti dnech, kdy jsme se koupali pouze ve vlastním potu, je to slast.

Při přípravě oběda zjišťuji, že jsem toho v minulých dnech snědl víc, než jsem měl. Chybí mi jídlo na jeden den. Musím si po další čtyři dny zmenšit porce.

Přichází k nám kluk jménem Cooper (29 Washington). I on jde Hayduke, ale šlapání si kombinuje s plavbou na packraftu, který má momentálně složený v batohu. Chvíli s námi posedí a maže dál.

Zato my jsme se tu rozváleli déle, než je zdrávo. Vydržíme tu bezmála dvě hodiny. I vyprané prádlo nám stihlo uschnout. Ale je to moc fajn a čisté triko na těle taky není špatné.

Trail se mění v cestu řečištěm, ještě nějakou chvíli jdeme podél potoka, ale ten se po chvíli ztrácí.

Dostat se z kaňonu ven je lahůdka. Čas od času narazíme na slepé místo, nejčastěji převis. Pak se musíme vrátit a najít si nějakou boční cestu. Na první pohled se to zdá nereálné, ale pak se vždy nějak vyštracháme. Je to pomalé, ale zábavné. Po třech mílích se dostáváme na vrch na Canyon Plateau. Nepobudeme na něm dlouho. Po necelé míli se spustíme do dalšího kaňonu (Youngs Canyon). Je to podobný postup jako před chvílí, jenže směrem dolů. U jednoho obzvlášť vysokého vyschlého vodopádu musíme vystoupat znovu až nad kaňon. To už je skoro lezení.

A tady se ukazuje nevýhoda mého klobouku. V prudkém svahu se nemohu zaklánět, překáží mi batoh. Klobouk musí dolů a na hlavu si vážu Buff. Nad kaňonem trochu bloudíme, není podle čeho se orientovat. Za další míli začíná prudký, půl mílový sestup o 300 metrů níž zpět do kaňonu. V mapě je doslova poznámka „Reportedly an incredible nasty descent…“.

Naštěstí je valná část sestupu vyznačkovaná kamennými mužiky. Bez nich by to trvalo třikrát tak dlouho. Je to namáhavé, ale zase nadmíru zábavné.

Asi třista metrů před koncem zahlédneme na dně kaňonu Coopra. Za pět minut nacházíme jeho ztracenou plovací vestu. Footprint ji bere s sebou. Na dně jsme v 19:30. Teče tu potok, postupujeme po proudu. Po dvaceti minutách nacházíme plácek jakž takž veliký, aby se na něj mezi kaktusy vešly naše tři stany. Coopra jsme nedohonili, alespoň bude mít Footprint jeho vestu jako extra karimatku. To se hodí, protože i jeho zlobí nafukovačka – má vadný ventilek. Zlatá pěnovka…

Stavíme, filtrujeme vodu, vaříme večeři. Jíme ji už za tmy.

Dnes to bylo celkem namáhavé, ale všichni tři jsme se náramně bavili. Nejlepší je skutečnost, že oběma klukům už je dobře. DG!

Usínám v půl desáté.

28 km (celkem 215 km)