Budím se po šesté, ještě jednou proskočím sprchou, nachystám si snídani. Má obava, že prádlo nestihne na sušáku doschnout, se naštěstí nenaplnila. V sedm doráží Ester s Peterem, ještě si spolu dáme kávu a Peter mě pak odváží autem tam, kde mě včera nabral. Ester a Peter, díky moc!
Slunce se do mě od prvního okamžiku pěkně opírá, na řadu přichází první vrstva slunečního krému. Začínám se znovu blížit ke Košicím, tentokrát po vlastních. Košice se pode mnou vylupují v ranním oparu. Polní cesta se mění v lesopark. Před devátou se na Čermeľu jen lehce dotknu města. Návštěvu jeho centra si nechávám na jindy, na nějaký poznávací zájezd. Doposavad jsem od Dukelského průsmyku postupoval k jihu, teď se obracím na západ.
Vedle červené značky se objevuje i povědomá žlutá šipka. Právě zde kopíruje Cestu hrdinů i Svatojakubské Camino. Je to taková milá vzpomínka na mou první dlouhou cestu.
I tady potkávám těžaře při práci. Rozjezdili cestu tak, až se nechám zmást a kousek si zajdu. Také mě čím dál víc překvapuje, že ač má být na Cestě hrdinů SNP extrémně hodně chodců, vůbec nikoho jsem za poslední tři dny nepotkal. Dnes mě míjejí pouze cyklisté a běžci.
O půl dvanácté přicházím na chatu Jahodná a dám si brzký oběd.
Obloha se zatahuje, teplota je na 13°C, pak zas slunko vykoukne a já se peču. Stále zvolna nastoupávám a postupně míjím vrchy Jahodná (719 m.n.m.), Predné holisko (948 m.n.m.), Holý vrch (1.054 m.n.m.).
Pod Holým vrchem narážím na svůj první evropský trail magic. Krabičku s nápisem „Pro SNPéčkáře“ plnou dobrot. Ano, zažil jsem ho i loni při obcházení České republiky, ale ten byl připraven speciálně pro mě. Tento je pro jakéhokoli chodce Cesty hrdinů.
Trail magicy u nás doma ještě neznáme. I když už se nám zase hezky rozmáhají lesní bary, což je samoobslužný bar s pitím a pochutinami, kde člověka nikdo nekontroluje, zda do přiložené kasičky zaplatí, či nikoli. Tento koncept se neomezuje na účastníky konkrétního trailu a je asi dlouhodobě udržitelnější. Obojí má své.
V Idčisnském sedle (954 m.n.m.) se dávám do řeči s jedním těžařem, který chtěl na SNP vyrazit minulý týden, ale práce mu to nedovolila. Tak prý teď alespoň chodí doplňovat trail magic, který jsem právě potkal. Snad mu to výjde příští rok.
Opět se nechávám svést rozrytou cestou od dřevařů. Když se vracím, všimnu si, že tyč se směrovkami byla vyvrácena ze svého místa a ledabyle opřena o pár stromů dál. Samozřejmě tak, že je při pohledu z rozcestí schována listím okolních stromů.
Cesta už začíná mít horský charakter, přibývá jehličnanů, do kroku mi hrají cvrčci a čím dál tím víc se mi otevírají výhledy do kraje.
Procházím kolem vleků a lanovek lyžařského střediska, až si pod vrcholem Zlatoidské hory dám v chatě Erika jedno rychlé pivo. Minerály je třeba doplňovat. Na zahrádce si chvilku povídám s Jirkou a Honzou (45, Praha), kteří tu právě končí svůj týdenní výšlap po Volovských vrších. Šli v opačném směru, ze západu na východ a na rozdíl ode mě prý SNPékářů potkávali docela dost. Tak mám holt asi se všemi ostatními stejné tempo, že se nepotkáváme. Přeju klukům hezkou poslední noc venku a mažu dál.
Camino se zde od Cesty hrdinů odděluje a já poprvé na Slovensku zažívám“nebeskou procházku“ – cestu po nezarostlém hřebeni (nebo jen s mírným porostem), s výhledem na všechny strany. Co chvíli zastavuji a „áchám“.
Ve třičtvrtě na šest začnu klesat a za pramenem na místě zvaném Tri studne procházím kolem moc hezké útulny Trohanka. Spát na zemi, zůstal bych tu. Já ale chci ještě chvíli šlapat.
Jenže když vystoupím na vrchol Ovčinec (1.012 m.n.m.), trochu se polekám. Všechny stromy jsou tu suché a spousta jich je popadaných. Widow maker vedle widow makeru.
Tak tady se věšet opravdu nechci. Jestli já neměl zůstat u té útulny. Doufám, že na místě, které jsem si na mapě vyhlédl pro nocleh a leží o pár desítek výškových metrů níž, bude les zdravější. Je. O něco. Stejně mi trvá 15 minut chození v kruhu, než najdu vhodný plácek. Naštěstí mi tu pomohli lesáci a nemocné stromy na jednom úseku vykáceli. Zůstaly tu jen ty zdravé. Do karet mi taky hraje, že je naprosté bezvětří. S úlevou zde v 19:20 stavím hamaku.
Protože jsem měl hospodský oběd, večeři si dávám studenou. Ve 20:30 uléhám. Kolem mě je naprosté ticho, nepohne se ani lísteček, ani ptáček nepípne. Jen když zádržím dech, slyším (nebo spíš tuším), jak někde za devatero horami hraje hudba. Je to hodně zvláštní, skoro až postapokalyptický pocit. Dnes nejsem tak unaven, a tak zvládám dopsat deník večer. Jsem rád, že na to výjimečně nebudu muset vstávat v noci. Usínám před desátou.
36 km (celkem 320 km)
super report, ako vzdy. nasledujuci tyzden to pocasie nie je nic moc, tak dufam, ze to nebude take zle a cestu si napriek tomu patricne uzijes.
Jakube, děkuji Vám za Vaše deníky – Cestu hrdinů SNP jsem šel letos v červenci opačným směrem než Vy, přičemž samotný nápad vyrazit na takovou cestu je především Vaše práce :o) Byla to moje první výprava na vzdálenost větší než 100 km. Však jsem také celé svoje vybavení „konzultoval” s Vašimi gear-listy z HRP a cesty kolem ČR. Nabrat vlastní zkušenosti samozřejmě chvíli trvalo, a rozhodně to stálo to za to. Slovensko má duši :o) Chodců na cestě bylo hodně. Skoro všichni chodí od Dukly do Děvína, takže jsme se každý den s někým potkali a pozdravili, za ten měsíc s vyššími desítkami lidí. Pokud vím, tak mě v mém směru přitom předběhli jen čtyři kluci, já sám nikoho. Na Trohance jsem spal, ale moc rád na to nevzpomínám, protože v přístřešku řádily myši. Ty drzé potvory mi dokonce i cupitaly po spacáku, když jsem v něm ležel! Bylo to prvně, co jsem si věci věšel na provázek. To jsou ty zkušenosti :o) Přeju pevné zdraví a co nejlepší počasí!
Jakube dik za pravidelne cteni. Az dojdete, dam si to znovu v kuse. Stejne jako predchazejici traily a zapisky.