Od půl druhé se znovu začne ozývat vzdálené hřmění, počítám záblesky a následné hromy, jak se to přibližuje. Je dusno, teplota nepadá pod 22°C. Ve 2:20 se spouští déšť a prudce se ochlazuje.
Zvedá se silný vítr (4 Bf), pěkně to se mnou cloumá. Déšť nedéšť, raději ještě vybíhám překontrolovat kolíky a pro jistotu na ně navaluji těžké kameny. Ještě že jsem to udělal hned, polízanice za chvíli nabírá na intenzitě. Takovéhle čóro jsem s hamakou ještě nezažil a jsem moc vděčný, že jsem si vzal velkou verzi rainflye. Rachot hromů splývá se zvukem třepetání cuben fiberové plachty ve větru. Spát se v tom nedá, tak fascinovaně sleduji divadlo kolem sebe a modlím se, ať to kolíky vydrží a nepadne žádný z okolních stromů. Naštěstí ta největší divočina trvá jen půl hodiny. Vydatný déšť nicméně pokračuje.
V sedm přestává pršet, ale v dálce stále ještě „válejí pivovarské sudy“. Balím, i když třeba sbalit rainfly ve větru je docela výzva.
Ujdu necelý kilometr a znovu se spouští déšť. Chvíli postavám pod stromy, ale když nabírá na intenzitě, opět roztáhnu rainfly a posnídám. Místo kafe si dělám čaj z máty, kterou jsem si včera natrhal.
Zkoumám metrologické servery a vypadá to na déšť po celé dopoledne. Pak se to má zlepšovat a další dny už má být zase hezky. Kdyby mělo pršet stále, asi bych v tom šel dál. Takhle ale prohlásím, že sedmý den je den odpočinku, znovu natahuji hamaku a mizím v peří dospat, co jsem v noci zanedbal. Alespoň jsem se dostal na závětrnou stranu hřebene. Nic mi nechybí, jen vody mám nedostatek. To ale v tomhle počasí není žádná komplikace, vystrkuji ešus na déšť a je po problému. Okamžitě usínám. Asi jsem to opravdu potřeboval.
Oči otevřu půl hodiny před polednem a už jen krápe. Balím a po dvanácté už šlapu.
Terén se mírně vlní, kolem mě se válí mlha, pod nohama bláto, ale ani to moc neklouže. Ve 13:50 dostoupám na vrch Čergov (1.050 m.n.m.), podle kterého dostala celá oblast jméno. Sbíhám 250 metrů z cesty k místní útulně, u které je studánka.
Sympatické je, že studánka je nejen pod stříškou, ale je na ní ještě položená mřížka, aby do ní nepadalo listí.
Sestupuji do Čergovského sedla, kde jsou lyžařské vleky a několik chat, evidentně využívaných spíš v zimě. Zrovna se trochu víc rozpršelo, tak využívám kryté terasy jedné z nich ke krátkému studenému obědu. Je to naštěstí poslední déšť dneška, dál už se počasí jen zlepšuje.
Definitivně vycházím z lesa na otevřené louky a pastviny. Přede mnou se otevře výhled na vrcholky Šarišské vrchoviny, kterým nejvíc dominuje Stráž a Lysá Stráž. Vypadají, jak dvě hory Říp vedle sebe.
Ve vesnici Hradisko se dostávám na silnici a šlapu asfalt. Za vsí Terňa se změní v polňačku, obcházím pastviny, ze kterých byla značka před časem přeložena. To přineslo i dvojí balancování na kládách hozených jako improvizovaný mostek přes potok. Procházím po úbočí Lysé Stráže.
Chlap v obci Kanaš mi hlásí, že dnes, na rozdíl od jiných dní, prošlo jen málo SNPéčkařů. Asi si většina dala, jako já dopoledne, kvůli dešti pohov. Ale to už jsem zase na silnici, na které je tentokrát i nepříjemný provoz. Dojdu po ní na předměstí Prešova, do Velkého Šariše. Je sedm a přestože už se bude brzo stmívat, zajdu si do restaurace Koliba na svoje první halušky na cestě.
Pak zase po silnici, kolem pivovaru Šariš a skrz celou obec.
Hloupé je, že tu není žádný les, do kterého bych mohl zmizet. Asfalt mě dovede do Malého Šariše, kam docházím už za tmy. Za svitu čelovky opouštím silnici a po polňačce rozmoklé deštěm a trávou zvlhlou rosou podejdu dálnici D1. Konečně dojdu k lesu. Je to sice nepříjemně blízko místní střelnice, ale snad dostatečně daleko nacházím dva vhodné stromy a v půl desáté už visím. Riskuji spánek bez přístřešku. Příděl nočního deště jsem si snad předchozí noci vybral dostatečně. Usínám velmi rychle. Dnes bylo toho asfaltu na můj vkus až až.
36 km (celkem 240 km)