Večer jsem si zapomněl nařídit budík na noční psaní, ale mocný zpěv ptáků mě vzbudil už ve čtyři, takže jsem vše stihl a v 6:35 vyrážím s překvapivě čistou hlavou a pevným krokem.
Teplota je na 18°C, nebe deštivě zatažené, občas spadne nějaká kapka. Po dvaceti minutách se začne zpěv ptáků mísit s rachotem motoru letadla práškujícího vinice. To ještě netuším, že mi bude dělat společnost do jedné odpoledne.
Po 5,5 km docházím k zámečku Lampenberg. No zámečku. Je to strážní věž na Jehněčím vrchu z roku 1860, která sloužila k ochraně vinic. Dnes je tam zastávka turisticky oblíbeného Vinobusu. U zámečku se konají degustace vín. V tuto hodinu je tu však ještě prázdno (DG). Ale je odtud hezký výhled do kraje, tak toho využívám k přípravě snídaně.
Cestou dál se k leteckému motoru přidává i zvuk vinařských traktorů. Asfaltová cesta se mění v polňačku kopírující státní hranici. Koukám, jak na rakouské straně už zlátne obilí.
Letadlo několikrát přelétává nad mou hlavou. To by mě zajímalo, čím to práškuje. Znamená to, že na mě teď nepůjdou škůdci?
Před třemi lety jsem tu na jedné mezi snídal. Když jsem se balil, zapomněl jsem v trávě hnědý sáček a v něm Caldera cone – závětří k vařiči. Ztrátu jsem objevil až o 40 km dál a už jsem se pro něj nevracel. Od té doby používám pytlíky co možná nejkřiklavějších barev. Cvičně si inkriminovanou mez projdu s očima na stopkách, ale tři roky je moc dlouhá doba. Pochybuji, že nálezce tušil, k čemu ten kousek titanového plechu sloužil.
Před Jaroslavicemi se odpojuji od zelené značky a pokračuji polňačkou po hranici. Vlastně bych měl být rád, že je pod mrakem. Při momentálních 23°C se mi v tom dobře jde, naopak přímé slunce by mi v otevřené krajině asi dávalo zabrat.
Chvíli jdu po rakouské straně, všude potkávám spousty zemědělské techniky, ať na cestách, či v akci na polích. Podcházím jižně Dyjákovice. Zajdu si prohlídnout pěchotní srub “Závora”. Ten, narozdíl od většiny opevnění ze 30. let, využívala armáda až do roku 1999.
A už zase šlapu asfalt cyklostezky, okolo se v mírném vánku vlní obilí, baví mě to pozorovat. Po jedné docházím do Havlína a v hospodě si dávám oběd. Už mi to spaluje tolik, že bych klidně spořádal dvojité porce. Hikers hunger to není, ale apetit mám. Taky se z hospody vypravím hned do krámu a bezprostředně po obědě vyhlašuji čas na svačinku.
Z Havlína jdu na východ 6,5 km cyklostezkou po pravém břehu Dyje. Jejím největším benefitem je, že z větší části nemá asfaltový povrch. Ve tři se oblačnost trhá a vysvitne slunce. A pěkně připaluje. Po čtvrté přecházím na levý břeh Dyje, odpoutám se od ní a asfaltovou cestou zamířím přes Travní dvůr ke vsi Jevišovka.
Do obličeje mi nalétávají malé mušky, aby ne, U Travního Dvora je jasanovo-olšový lužní les.
Kdykoli to jde, volím místo cyklostezky neznačenou polňačku, abych dal ulevit chodidlům. Občas ale, oproti mapě, zničeho nic skončí a já pak procházím mezi klasy po okraji pole, nebo narazím na překvapenou kunu.
Šlape se mi hezky, ale na konci dne už mi to tu přijde přece jen moc placatý. Pro cyklisty a milovníky vína je to ráj, ale pro člověka, který rád šlape po horách… V hlavě mi zní povzdech muže z polabské nížiny Xaviera Baumaxe: “Horal jsem, horal, ale málo.”
Na kraji Novosedel se v šest stavím v hospodě na večeři, ale hlad mě v tom horku přešel. Takže dávám jen škopek a kuřecí vývar.
Dojdu k Březí, před sebou už vidím Mikulov a zvedající se pálavské vrchy. Trochu sejdu z hlavního směru k remízku U Rozhledny, kde si ve čtvrt na devět začnu chystat spaní. Norové hlásí na noc silný déšť, ale obloha tomu nenasvědčuje. Usínám v půl desáté.
52 km (celkem 1.295 km)