Hranice ČR 24. den

Ráno neprší! Teploměr je na 13°C. Je sice velká oblačnost, ale 6:40 opouštím nejjižnější bod ČR s nepromokem složeným v batohu. Na cestě do Horního Dvořiště nemusím na třetí projití hlídat značky, ani mapu. Mám pocit, že tu znám každý kámen. Potoky se zdají klidnější. Stav vody je sice stále vysoký, ale proud není zdaleka tak dravý.

V devět jsem opět v Horním Dvořišti, nakupuju v Coopu a usedám na návsi k hodinové bohatýrské snídani.

Pokračuji po modré směr Dolní Dvořiště. Krajina už postrádá horský charakter, jsou to táhlé kopečky, jako to člověk zná z jihočeské krajiny pár desítek kilometrů na sever odtud. Procházím kolem pastvin, povídám si s krávami.

Od Rybníku jdu na sever podél železnice a poté podejdu silnici E55.

V Dolním Dvořišti už svítí slunce. Na zahrádce plné Rakušanů si dávám salát, už začínám cítit nedostatek vitamínů. Ale je tu tragická obsluha, dva mladí, zřejmě brigádníci. Za vše vypovídá, že jim s objednávkami rakouských hostů musí vypomáhat má středoškolská němčina. Chtěl jsem se jen rychle najíst a mazat, ale třeba kafe dostanu až na třetí připomenutí se a bez něj dál nemůžu. Vážně už jsem zvažoval, že vytáhnu vařič a udělám si ho sám.

Dál jdu pomalu, připadám si úplně omámený sluncem, jako čerstvě narozené tele. Zpátky na zem se mne pokusí vrátit prolétající pták, který se na mne vydělá. Ale stačí pět minut práce s vodou, kapesníčky a dezinfekcí a jsem zas jako ze škatulky. Tedy v rámci standardu hiker trash. Zaplouvám mezi stromy a mám nedělní náladu. Občas mne míjí nějaký cyklista, les úplně bzučí přítomností hmyzu a ptáci se zpěvem snaží dohnat, co za poslední dny zameškali.

U obce Tichá míjím dva rybníky, předzvěst blížícího se Třeboňska.

V Tiché se mě u právě opravované tvrze chytne toulavý pes a asi hodinu mi dělá společnost.

Jenže jak se blížím k Janově Vsi, upozorní mne cedule, že místní rodinná farma má své psy na volno a že hrozí konflikt se psy procházejících. Tak musím toho tuláka s těžkým srdcem od sebe odehnat.

Dál jdu přes Jednoty a Pohorskou ves. Čím dál víc si tu připadám jako doma. V osmdesátých letech jsme na Kaplicku trávili se skautama letní tábory a právě v této krajině moje nohy našlapaly první porce kilometrů. I po letech mne to tu baví.

Balím to krátce po sedmé před Benešovem nad Černou. Zítra odpoledne potřebuji být v Nových Hradech, tak ať mi zbydou nějaké kilometry také na zítřek.

Spaní si stavím v březovém hájku, vařím si večeři a dosušuji, co mohu. Dnes na mne (kromě incidentu s ptačí nadílkou) nedopadla ani kapka. DG! Spánek pak příjde tradičně rychle, krátce po deváte.

46 km (celkem 1.041 km)