V noci mám trochu bojovku. Zvedne se celkem velký vítr a vytrhne mi z jedné strany oba kolíky, kterými je rainfly ukotvený k zemi. No upřímně, večer jsem to v téměř bezvětří trochu odflákl. Přidávám ještě třetí kotvu na návětrné straně (ve středu tarpu je mezi dvěma oky v cípech ještě třetí) omotáním extra provázku, který nosím, za nedaleký strom. Ten snad vítr nevytrhne.
Ráno se pokouším najít oba vytržené kolíky, ale v husté vrstvě listí na zemi nacházím jen jeden. Při balení se párkrát přežene minutová sprška, ale jakmile vyjdu (6:40), začne pršet konstantně. Přestane po čtyřiceti minutách, akorát když scházím z asfaltky na rozbahněnou lesní cestu. Risknu, že to chvíli vydrží a usedám na pařez ke snídani. Do toho mi intenzivně bučí krávy z nedaleké pastviny. Asi už taky mají toho uplakaného počasí dost.
V zaniklé obci Červené Dřevo si prohlížím obnovené základy zničeného kostela Panny Marie Bolestné, který patřil k zaniklé obci. Jako vždy v těchto situacích na mne padá bázeň. Na tohle místo chodili lidé bezmála třista let hledat naději a útěchu. Bylo středobodem jejich vesmíru a najednou s jejich odchodem zmizelo, jako by nikdy neexistovalo. Ty desítky zmizelých pohraničních obcí, to jsou vlastně naše národní Pompeje. I když tato místa místo vulkánu zničil člověk.
Na asfaltové cestě do Svaté Kateřiny pozoruji desítky malých slimáků. Jo, ti si v tomhle počasí vysloveně medí. Kromě nich potkám dopoledne už jen jednoho zajíce a sedmkrát srnu.
V půl dvanácté se zase rozprší a já si o hodinu později udělám v přístřešku Pod Lovečnou obědovou pauzu.
Už jsem na Šumavě a musím uznat, že ji uplakané počasí sluší. Lesy se zdají divočejší a zelenější, teče tu hodně vody. Jedině mě mrzí, že i tady většinu cest vyasfaltovali. Chápu, pro cyklisty je to skvělé, ale pro nás ostatní….
Odpoledne déšť zesiluje, navzdory tomu občas někoho potkám. Zejména cyklisty. Ale taky jeden pár jdoucí z Vyššího Brodu k Sokolovu.
Procházím kolem Černého jezera a šplhám k Čertovu jezeru, když najednou slejvák z ničeho nic utne.
U Čertova jezera se otočím a začnu po úpatí Špičáku sestupovat do Železné Rudy. Sice ztrácím výškové metry, ale slíbil jsem si pořádnou večeři a taky potřebuji alespoň trochu dobít baterky. Díky deníku mám tradičně vysokou spotřebu a v tomhle počasí je mi solární panel k ničemu.
Cestou kolem sjezdovek pozoruji downhillové cyklisty. Na tom čerstvém bahýnku to musí být něco.
Večeřím v místní pizzerii a stojí to za to. Cestou z města pozoruji, že i tady se mají bobři k dílu.
Šlapu zpět do kopce směr jezero Laka. V osm zapluji mezi stromy a jakmile napnu své hnízdo, začíná opět pršet. Z veliké dálky je dokonce slyšet hromobití, dnes vážu vše důkladně. Znaven usínám před devátou.
42 km (celkem 823 km)
Je to krása, vidět, že se u černého jezera nic nezměnilo. Byl jsem tam před lety a udělal jsem tam úplně stejnou fotku.