Dnes opět snídám ještě v campu, do vrchu se začínám škrábat v 7:10. Je to zase ostře po kamenech, těch 400 výškových metrů co mám do Coll de la Cornella (2.485 m.n.m.) vyšlapávám hodinu.
Za ním je superpadák. Ne moc dlouhej, jen o sto metrů níž, ale průvodce před ním vysloveně varuje. Chvíli to obhlížím a pak lezu. Tohle už je trochu víc než „dětské lezení“, ale proběhne to bez problémů. Dole mne uvítá kráva rozkošnicky se drbající o rozcestník. Jak já ji rozumím…
Procházím mezi dvěmi jezery Estanys de Tartera (2.375 m.n.m.). Pak znovu lehce nastoupám do širokého sedla Coll de Curios (2.455 m.n.m.) a pak dál do Coll de Calberant (2.610 m.n.m.). Tahle stoupání už nejsou moc těžká a vedou po vyšlapané stezce. Dál scházím k jezeru Major de la Gallina (2.490 m.n.m.), a projdu kolem něj.
Za ním mi nastává vyvrcholení dnešního dne. Scházím ke třem dalším jezerům Galina. Procházím labyrintem skalek z ohlazené žuly, míjím několik malých vodopádu. Postupně obejdu všechny tři jezera kaskádovitě položená pod sebou. Je to veliká paráda, jako by to tu navrhoval nějaký architekt.
V poledne se dostávám k přístřešku Refugi Enric Pujol (2.290 m.n.m.), Oficiálně tu končí 28 etapa.
Já si slezu ještě o 250 výškových metrů níž a tam u potoka obědvám.
Pokračuji v dlouhém sestupu do údolí, zase je to hezké, dobře graduované. Krajina se párkrát změní, od louky až po les. Mám velkou radost, že koleno už téměř nebolí. Ta ortéza mě sice trochu dře, ale není to nijak zásadní.
Sestup končím na samotě Noarre (1.600 m.n.m.), která je zvláštní tím, že do ní nevede žádná silnice.
Po té začnu znovu stoupat. Ostře stoupat! Už jsem docela umordován z žáru dne, pořád piju jako zběsilý. Ve čtyři mě znepokojí černý mrak na severu a vzdálené hřmění, ale naštěstí je pomalu odnášen větrem směrem ode mne.
Ve 2.030 m.n.m.se stezka dvojí, respektive z ní podle mapy scházím a pokračuji kamenitou strží vzhůru. I ta se dělí, nemám se čeho chytit, stezka pryč, mohylky které by mě provedly žádné. Tak volím tu východnější a drápu se po kamení a roštím do vrchu. Ukáže se, že jsem zvolil špatnou rokli, ale chytnu se potoka a ten mě dovede zpátky na trasu. Je mi to trochu divný, dost se motám. Vytahuji průvodce, srovnávám ho s mapou. Už zase vede průvodce cestu jinudy než mapa jinudy, měl jsem na té stezce zůstat! Většinou se mi daří tyhle nesrovnalosti uhlídat, ale tady mi to zřejmě z únavy uteklo. Navíc zjišťuji drobnost: někde jsem vytrousil krém proti slunci. Kousek se vracím, šmejdím v trávě, ale muselo se to stát už dřív. No dalších pět dní než se dostanu do civilizace se pogriluji pěkně na sucho. Mohlo se stát něco horšího, ale netěší mne to. Přede mnou je podle všeho další průsmyk – škrabák. Chtěl jsem dnes spát u jezera asi 3 km za ním, ale už mám dost a kdoví jak dlouho se budu nahoru ještě hrabat, vrstevnice je tam docela přísná. Je půl sedmé, raději dnes půjdu dřív spát, abych si lépe odpočal. Jsem na malé loučce (2.320 m.n.m.), teče tu potok, ideální místo. Dnes si dávám dvojitou večeři, cítím velký výdej energie a jsem na tomhle úseku mezi městy o den a půl napřed oproti průvodci, tedy i zásob mám. V peří mizím v osm.
16 km (celkem 502 km)